Výstava po více než padesáti letech přibližuje dílo nejvýznamnějšího umělce barokního umění v Čechách – Petra Brandla. Představuje jeho monumentální oltářní plátna, která byla pro účel této výstavy restaurována, dále portrétní tvorbu a námětově velice zajímavé žánrové malby. Diváci také prvně zhlédnou Brandlova nově objevená díla.
Výstava je koncipována jako vyprávění dvou paralelních příběhů: děl malíře a jeho života. Právě umělcův život, k němuž máme četné archivní doklady, je i pro dnešního diváka pozoruhodný nejen bohémským a revoltujícím způsobem, ale lze v něm najít zajímavé kontexty s problémy dnešní doby – Brandl byl celoživotním dlužníkem, neboť se zhlédl v životním stylu šlechty a luxusu, který si chtěl také dopřát. Dluhy jej však několikrát dostaly do vězení. I z toho důvodu se mu nevyhnuly soudní spory o výživné s manželkou. Problémy měl Brandl také s objednavateli děl, neboť často nedodržoval smluvní podmínky.
Petr Jan Brandl (1668 v Praze na Malé Straně – 1735 v Kutné Hoře) nastoupil v patnácti letech do učení do dílny pražského malíře Kristiána Schrödera, který se v roce 1694 stal správcem obrazárny Pražského hradu. Schröder se zabýval převážně restaurováním nebo kopírováním obrazů z obrazárny, nemohl Brandla naučit víc než základy malířské techniky a kompozice, ale zprostředkoval mu vstup do galerie a studium vystavených obrazů starých mistrů, třeba Rubense nebo Tiziana.
V roce 1693 se čtyřiadvacetiletý Brandl oženil s Františkou Helenou Glossovou, dcerou Jana Bartoloměje Klosse (Glosse), malíře, žáka Škréty. S ní zplodil tři děti, dvě dcery a syna Antonína, který pracoval pro hraběte Šporka na Kuksu, ale zemřel mlád.
V roce 1694 byl Brandl přijat do staroměstského malířského cechu.
„Za obrazy jeho mnoho se platilo; nabýval peněz, avšak uměl je brzy prohýřit; Brandl rozuměl tehdáž výborně, kterak hospodařiti se stínem a světlem, avšak nijak tomu nerozuměl, jak hospodařiti s výdělkem. Konečně sňatek manželský pomoci měl, aby v rozervané domácí jeho poměry dostaly se pořádek, štěstí a požehnání,“ napsal archeolog, konzervátor a spisovatel František X. Beneš (1816 v Českém Dubu – 1888 v Praze) ve Světozoru v roce 1867.
„Avšak Helena toho nedovedla, aby veselého manžela svého od nepořádkův zdržela; domácnost víc a více hynula. Nepatrnou část majetku svého zanesl umělec do Jílového, aby zbohatl účastně se dolování tamějšího; avšak nakoupené podíly nic nevynášely; účastnil se později též dolování v Kutné Hoře, avšak ani tam nedařilo se lépe. Tak ztratil peníze, opustil ženu svou a hledaje útěchy ve sklence, usadil se v Kutné Hoře, kdež maloval nejvíce obrazy oltářní pro kostel kláštera Sedleckého.“
Kurátorkou výstavy je Andrea Steckerová. Expozici doplňují rentgenové snímky a makrofotografie Brandlových děl, které dávají návštěvníkovi nahlédnout do útrob jeho malby.
Výstava bude ve Valdštejnské jízdárně do 11. února 2024; otevřeno je úterý až neděle 10 – 18 hodin.
Zdroje: Národní galerie Praha + František X. Beneš, Světozor, 1867
