Slavná sestra Ivy Bittové věří, že někde hluboko uvnitř se ukrývá pravdivý hlas každého z nás. A tento hlas přímo ze srdce má ohromnou sílu. Zpěvák si však musí prožít bolest i radost a odhodit všechny masky, za které se schovává. To prý se sama naučila, když jí zemřel otec a ona v sobě naplno odhalila svoje romské kořeny.
Ida Kelarová se narodila romskému otci, vynikajícímu hudebníkovi Kolomanu Bittovi, a moravské blonďaté učitelce Lidmile. Ale i když její otec svůj romský původ zarputile ukrýval, dnes se Kelarová cítí být mnohem víc Romkou než Češkou. Kvůli romské hudbě, silným emocím i svému životnímu partnerovi Dezideriusovi Duždovi, skvělému kytaristovi, skladateli romských písní a jedné z nejvýraznějších postav současné romské kultury.
Tužkou přes prsty
K hudbě, stejně jako obě její sestry, lnula už odmalička. Díky obrovskému talentu i absolutnímu sluchu z ní chtěli mít virtuosa, ale její cesta to nebyla. „Klasickou hudbu miluji. Mám ji ve své duši. Ale necítila jsem se s ní svobodně,“ vzpomínala pro Paměť národa Kelarová.
„Když jsem hrála třeba Mozarta a cítila jsem tam crescendo a decrescendo a fortissimo, prožívala jsem to emocemi. Třeba jsem to někdy přehnala, a když moje fortissimo bylo na tu klasiku příliš, moje učitelka hudby vzala tužku a práskla mě přes prsty. Já se lekla, protože jsem do toho byla tak zažraná a opravdu mě to tak bavilo, že jsem to ale cítila po svém. A ona mě za to práskla…“ řekla Kelarová. Postupně se ve světě klasickém hudby dostávala do „takové uzavřené, nesvobodné škatule.“
Po absolvování konzervatoře s klavírem a violoncellem začala hrát v Divadle na Provázku a na jednom zahraničním zájezdu se zamilovala do Velšana, kterého si nakonec přivezla do Brna s sebou.
Jenže se tím dostala do hledáčku Státní bezpečnosti, která ho podezírala ze špionáže. „Každé ráno jsem měla pod oknem auto. Když chtěli, tak mě do toho auta vrzli a vezli mě na stanici a tam mě vyslýchali. Udělali to, kdykoli se jim zachtělo. Znepříjemňovali nám ten život tak strašně, že se mi to tady úplně, ale úplně zprotivilo. Nakonec jsme si tedy sbalili věci a odjeli jsme do Walesu.“
Blonďatá Romka
Tam, když jí bylo 28 let, ji zastihla zpráva, že jí zemřel otec. A ona pod vlivem této ztráty začala náhle zpívat úplně jinak než předtím. „Najednou se to ve mně otevřelo. Vyzpívala jsem tam všechny ty písně z dětství, všechno, co mě můj táta naučil. Měla jsem takový hlas, který jsem ani netušila, že ho mám.“ Kelarová začala do hloubky odkrývat svou romskou identitu. Tu součást rodinného dědictví, za kterou se její otec styděl. Ona naopak vyučovala romské písně a vedla pěvecké workshopy, při kterých dodnes pomáhá jeho účastníkům nacházet svůj vnitřní hlas.
„Měla jsem za muže Velšana a byla strašně nešťastná, byl to studený čumák, přestože byl v mém životě hodně důležitý a nelituju toho, že jsme byli spolu. Vrátila jsem se do Čech, vzala si Roma a teď se cítím jako Romka,“ tvrdí o sobě Kelarová, která má ale po své matce světlé vlasy. „Já snědá nejsem, já bych se klidně zapřít mohla, ale vůbec to není zdravé. Romové, nikdy to nedělejte!“ vyzývá své soukmenovce k hrdosti na svůj původ.
„Upřímně řečeno, kdybych já osobně byla v situaci, jako jsou většinou Romové, tedy že jsem ve společnosti nevítaná, mám to každý den naservírované – a to si člověk, který to nezažívá, vůbec neumí představit – tak tady nejsem.“
Máme srdce!
Právě spojení s Dežou Duždou jí navedlo na cestu, které se věnuje teď ze všech nejvíc – jezdí po zapadlých romských osadách a vyhledává tam dětské pěvecké talenty. Těm pak dává ve svém sboru Čhavorenge – neboli Dětem – šanci překročit začarovaný kruh ghetta, ve kterém se narodili. Kelarová považuje za svůj úkol svět Romů a bílé většiny propojit.
„Ne, že propast mezi námi prohlubujeme tím, že všechna města jsou bez Romů, protože je vystěhovali do ghett, a ještě jim tam dali školy, aby je nikdo nepotkával. To nemůže být nikdy k ničemu dobré. To je časovaná bomba!“ myslí si. Dnes jsou mezi bývalými členy Čhavorenge už i absolventi Karlovy univerzity nebo dokonce americké Berkeley College. A sbor samotný spolupracuje již řadu let s Českou filharmonií.
„Moje životní filosofie je, že se jako lidé máme otvírat, ne zavírat. Máme srdce, máme svoje cítění a to je to nejdůležitější. Jsme tu všichni proto, abychom něco ze svého srdce – něco pravdivého – tomuto světu zanechali. Musíme zůstat sami sebou, svobodně dýchat a žít. Neuzavírat se do svojí krabičky, nepřestávat komunikovat. A v tomhle se opravdu potřebujeme!“
