Proč zrovna svatojánské? Pro odpověď se musíme vypravit do dávné minulosti lidstva. Slunovraty a rovnodennosti jistě patřily k důležitým dnům v roce, které se nedaly pominout, přehlédnout. Byly to dny, které bylo nutné uctívat. Slunce bylo odpradávna hlavní božstvem mnoha civilizací, a plným právem.
Pak se objevilo křesťanství a bylo nutné s těmi pohanskými zvyky něco udělat. Zákazy a tresty si lásku nezískáte, to věděli ideologové s křížem v ruce velmi dobře. Zkusili to po dobrém. Z pohanské oslavy udělali křesťanský obřad uctívání Jana Křtitele, usmrceného na přání jisté tančící dívky Salome, o čemž nám krásně vypráví Nový zákon.
Tajemná a magická noc. Období roku, kdy síla Slunce dosáhla vrcholu. Oslava přírody, života a sexu. Noc, ve které dívkám poklesávala kolena, a mládenci věděli, že nebudou odmítnuti. Věděl to i Shakespeare, ve své známé hře Sen noci svatojánské, věděl to i Jiří Trnka, ve své skvostné loutkové básni, Staré pověsti české. Věděla to i Božena Němcová, když líčila křepčící Viktorku. Věděl to i Jan Drda, v pohádce Zlaté kapradí. Babky kořenářky dobře vědí, že se dá najít jen v noci či za šera. Roste i přes den, ale právě proto, že je kouzelné, tak dokáže změnit svoje okolí natolik, že nemáte za slunečního svitu šanci. V noci se však zlatá záře, která se rozlévá po zemi, nedá přehlédnout. Semínka tohoto kapradí vás učiní nezranitelnými.
Zlaté kapradí je pohádka Jana Drdy. Kdo však tento příběh viděl, jistě namítne, že má k pohádce velmi daleko. Potvrzuje známý fakt, že kdysi si pohádky vyprávěli dospělí až ve chvíli, kdy děti museli na kutě. Pohádky nebyly procházkou růžovým sadem a dobru dalo sakra moc práce zvítězit nad zlem. I v Drdově příběhu. Syrový, živočišný a baladický příběh lásky, zrady, trestu i odpuštění. Až se zítra vypravíte hluboko do lesů, nečekejte, že vám zlaté kapradí spadne samo do klína. Elfové, víly, lesní skřítkové, dovedou dobře odhadnout, co jste zač a podle toho se také vrátíte domů.
