Rozhovor s Romanem Bělorem, ředitelem festivalu Pražské jaro, který je osobnostmi z kulturního prostředí považován za jednoho z největších odborníků v České republice. Roman Bělor kandiduje v podzimních parlamentních volbách na kandidátce Pirátů a Starostů v Praze na jedenáctém místě, a pokud by v říjnových volbách uspěli, mohl by být za Starosty a nezávislé nominován na ministra kultury.
Jak vlastně zrála vaše myšlenka vstupu do politiky a kdy došlo k tomu rozhodujícímu kroku?
O politiku a moderní historii se zajímám odjakživa. Možná už od té doby, kdy jsem jako kluk viděl v Praze ruské tanky. To je něco, co se nedá zapomenout a co vede k otázkám i hledání odpovědí. Obecně lze říci, že řízení významné kulturní instituce je veřejnou činností a od té je k politice jednom krok. Rozhodnutí zapojit se do reálné politiky ve mně zrálo řadu let, kdy jsem neustále čekal na nějaký restart naší uvadající politické scény a rostla ve mně netrpělivost a obava, zda se vůbec něčeho takového dočkám. Stejně jako lidé z mnoha oborů, a je jedno jestli jde o významný hudební festival, špičkové vědecké pracoviště, školu nebo strojírenskou firmu, se snažím pracovat pro tuto společnost tak, aby obstála v mezinárodní konkurenci a mohla mít sebevědomou radost. Tyto snahy ovšem stále častěji narážejí na rigidní a nepříliš reprezentativní státní strukturu, která není spolehlivou servisní organizací a nemá koncepci, se kterou by se člověk mohl vlastenecky ztotožnit a být hrdý. Vedení státu nemá přirozenou autoritu a přízeň „obecenstva“ si kupuje slibováním a neefektivním zadlužováním státu, které navzdory slibům vypuklo dávno před pandemií.
Toto vše mne vede ke snaze alespoň malou měrou přispět k obratu, který nás vrátí na hlavní silnici z bloudění po okreskách.
Jste neodmyslitelnou součástí mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, jeho dlouholetým ředitelem, s českou kulturou a hudbou jste jako člen Kühnova dětského sboru a dalších pěveckých sborů vyrostl a v nedávném rozhovoru pro Hospodářské noviny jsme se o vás mohli dozvědět, že jste také vášnivým čtenářem. Ale vzděláním jste technik. Kdo byl pro vás v dětství kulturní inspirací?
Hudební inspirací bylo nesporně povolání mého otce, který byl zpěvákem v oboru klasické hudby. Kulturní inspirace byla ovšem širší – maminka se věnovala uměleckému řemeslu, teta je keramička a sochařka, strýc se věnoval loutkovému divadlu i filmu. Byla zde ovšem i inspirace z dalších oblastí lidské činnosti – jeden dědeček byl právník, druhý zubař a novinář. Proto mne asi zajímá více věcí najednou. Ke studiu techniky jsem tak trochu utekl od v té době indoktrinovaných humanitních oborů, ale nelituji. Díky tomu vím, že i exaktní vědy a technická díla mají svoji krásu a poezii a mohou spoluvytvářet kultivovanou civilizaci.
Festival a mezinárodní soutěž pro mladé hudebníky vám jistě otevřely cesty srovnání české a světové hudební a interpretační scény, která u nás má úžasnou tradici. Jak s tou tradicí v porovnání se světem zacházíme v současné konkurenci soudobé klasické hudby? Máme co vyvážet, čím se v té světové konkurenci neztratit a prosadit?
Z historického hlediska je naše postavení zcela unikátní. Díky plejádě hudebníků a skladatelů vycházejících po staletí z českých zemí jsme hudební velmocí. I dnes máme velmi solidní postavení, ale konkurence je velmi ostrá, vedle tradičních „velkých hráčů“, jako je Německo, Británie, Francie či Rusko, se objevily zcela nové hudební mocnosti jako Jižní Korea, Finsko a Čína. Obstát v této konkurenci znamená držet krok s jejich školstvím, péčí o hudební instituce a úctou k talentům a velkorysou péčí o jejich rozvoj. V těchto věcech máme velké dluhy. Máme řadu interpretů – v poslední době zejména dirigentů a skladatelů, kteří se prosazují ve světě, ale mohlo by to být lepší. Výrazné zlepšení si žádá profesionální prezentace našeho rozsáhlého hudebního dědictví. Je to kapitál, se kterým neumíme dostatečně a systematicky zacházet. Přitom se jedná o prvotřídní „vývozní artikl“, který jsme zdědili po předcích, a ke zlepšení stačí chtít.
Máme za sebou nelehké období boje s covidem, kultura byla vynuceně zcela utlumena, umělecká scéna utrpěla velké ztráty, řada umělců řešila existenciální otázky. Věříte v úspěšné oživení a stabilizaci kultury ve všech jejích odvětvích a kde by měl stát v této fázi nejvíce pomoci?
Prakticky všechny umělecké obory utrpěly mnohé a bolestné rány. Nejvíce snad tzv. živé umění, ale stejně tak sbírkotvorné instituce, galerie, muzea, servisní služby pracující pro umělecké instituce a projekty a další. Týká se to i památkové péče a všech, kteří jsou na ni tak či onak napojeni. Nejkřehčí je postavení všech těch, kteří jsou OSVČ čili „na volné noze“ a nejsou chráněni zaměstnáním či jiným stálým napojením na žádnou instituci. Je spravedlivé říci, že se stát snažil a snaží pomáhat, ale pomoc byla zejména z počátku velmi nesystematická a na OSVČ a servisní obory se zapomínalo.
V oživení kultury věřím naprosto! V tomto oboru pracují téměř bez výjimky lidé, pro které je práce smyslem života, kterého se nevzdají, když budou mít alespoň elementární jistotu a naději. Pomáhat velkoryse kultuře, která je v státním rozpočtu opravdovou Popelkou, je pro stát povinností a v rovině motivace národa i skvělou investicí.
„Vraťme zemi budoucnost“ – sebevědomé hlavní heslo naší kampaně. Měl byste ještě nějaké své soukromé heslo do současné kampaně, nějaké vroucné přání?
Vedoucí činitelé tohoto státu si rádi vypomáhají citováním klasiků. Zvolme tedy stejnou metodu. Aniž bych chtěl naši dnešní situaci srovnávat se situací Británie v době, kdy sestavovala v roce 1940 válečný kabinet, nedá mi to nepřipomenout, co tehdy jako citát Olivera Cromwella řekl Leo Amery, poslanec za Konzervativní stranu, Nevillu Chamberlainovi: „Seděl jste tady dost dlouho a nic dobrého neudělal. Odejděte, říkám vám, ať již máme od vás pokoj! Ve jménu Božím, odejděte!“. Je to drsné, ale trefné!
