Ve vstupní dvoraně Černínského paláce byla ve čtvrtek 3. září 2026 zahájena výstava věnovaná Vladimíru Vochočovi, československému konzulovi v Marseille, který za druhé světové války pomáhal tisícům uprchlíků uniknout před nacistickým pronásledováním. Ministerstvo zahraničních věcí vydalo při té příležitosti také poštovní známku s jeho podobiznou.
Vochoč nastoupil do diplomatických služeb krátce po vzniku republiky a v roce 1938 převzal vedení konzulátu v Marseille. Když v březnu 1939 Německo obsadilo Československo, odmítl konzulát nacistickým představitelům předat. Za tento postoj byl 1. prosince 1939 z ministerstva zahraničních věcí propuštěn.
Formální konec kariéry ho však nezastavil. Přibližně další dva roky působil v Marseille neoficiálně a pomáhal lidem prchajícím před nacistickým režimem, mezi nimi československým, německým i rakouským uprchlíkům a Židům ohroženým deportací. Zajišťoval víza, sociální pomoc a organizoval odchody z Francie. Nechal také tajně tisknout pasy a další dokumenty, které v době, kdy nacistická moc postupně uzavírala únikové cesty z okupované Evropy, mohly rozhodovat o životě a smrti.
Jeho činnost zaznamenal americký novinář a organizátor záchranných operací Varian Fry, který ve své knize Surrender on Demand z roku 1945 napsal, že Vochoč byl „diplomatem staré školy“ ochotným pomoci každému odpůrci nacismu, pokud existovala byť jen sebemenší šance, že bude po záchraně užitečný při svržení nacistů. V roce 1941 byl Vochoč zatčen, podařilo se mu však uprchnout do Londýna, kde pracoval pro československou vládu v exilu.
Po válce se vrátil do Československa a znovu nastoupil na ministerstvo zahraničních věcí. Únorový převrat roku 1948 jeho kariéru definitivně ukončil. V prosinci téhož roku byl zatčen, vězněn a v roce 1949 propuštěn ze služby. V roce 1953 byl znovu zatčen a odsouzen za velezradu. Na svobodu se dostal až díky amnestii v roce 1960, poté odešel do předčasného důchodu. Zemřel v zapomnění.
Na slavnostní zahájení výstavy byl pozván také ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Ladislav Kudrna, který zdůraznil, co Vochočův příběh odlišuje od podobných osudů. „Vochoč nám zároveň připomíná, že totalitní režimy nejsou jen abstraktními pojmy z učebnic dějepisu. Jsou to konkrétní systémy, které vstupují do života jednotlivých lidí, rozhodují o tom, kdo smí cestovat, kdo může pracovat, kdo bude zatčen a kdo bude deportován,“ řekl Kudrna. Na tom, že se výstava věnuje i poválečné perzekuci, trvá ÚSTR záměrně. Vochoč je podle Kudrny příkladem člověka, jehož zkušenost s totalitní mocí neskončila osvobozením v roce 1945, ale táhla se přes oba po sobě jdoucí diktátorské režimy.
Kudrna byl v roce 2008 také oponentem diplomové práce Jana Vihana, která nesla příznačný název Vladimír Vochoč, zapomenutý zachránce.
Zdroj: Ústav pro studium totalitních režimů
