Představte si, že někde necháte svou pistoli bez dozoru. Nebo ji dokonce necháte kolovat, ať si z ní kdokoli vystřelí. A když s ní někdo někoho zraní, začnete se bránit, že za to přece nemůžete!
Analýza kulky sice jasně prokáže, že vyšla z vaší zbraně, ale vy tvrdíte, že jste nestřílel. A že vlastně ani nevíte, komu všemu jste pistoli půjčil. A co na to policie? Pokrčí rameny, že v takovém případě se nedá nic dělat, a případ odloží.
Když někomu půjčíte auto a on s ním poruší předpisy nebo způsobí nehodu, odjede a svědci si zapíší vaši poznávací značku, budete také tvrdit, že jste někde nechal kolovat klíčky? Aby si auto mohl vzít kdokoli, jet kamkoli a dělat si, co chce? A budete díky tomu nepostižitelný?
Upřímně řečeno pak vážně nechápu, co konkrétně znamená zodpovědnost majitele zbraně, auta nebo třeba telefonu, když stačí tak absurdní výmluva, aby člověk ze sebe setřásl podezření. A ještě méně chápu, že to stačí policistům.
S takovou se totiž může kdokoli začít vymlouvat i na to, že když mu policie najde v trezoru třeba osmdesát milionů, že někde v hospodě zapomněl papírek s kódem od trezoru. A kdokoliv mu tam pak ty peníze mohl odložit. Logika jak z pohádky, jenže bez šťastného konce.
V podobných situacích se mi hlava seká. Ať se snažím jakkoli abstrahovat od konkrétní kauzy, nedokážu podobné argumenty spolknout. Taková výmluva uráží inteligenci všech, kdo ji slyší. A také těch, kteří na ni přistoupí. No jistě – co když to tak opravdu bylo, že? Co když chudákovi někdo napsal něco na jeho sociální sítě, ale on si s tím nevěděl rady, takže to tam muselo zůstat, i když to nejsou jeho slova.
To jako vážně?!
Zdroj: autorský text
