František Ringhoffer I. (1744 – 1827) byl kotlář z Müllendorfu v Rakousku, který po vyučení ve Vídni roku 1769 odešel jako mědikovecký tovaryš na vandr do Prahy a po složení mistrovských zkoušek si roku 1771 založil v Platnéřské čp. 102, v místech dnešního magistrátu, dílnu na výrobu pivovarských pánví a kotlů. Začalo se mu dobře dařit a v roce 1787 si už tento dům mohl koupit. Brzy získal na Starém Městě měšťanské právo, později se stal starostou kotlářského cechu, od roku 1793 městským starším a radním.
Po jeho smrti roku 1827 dílnu převzal jeho syn Josef Václav Ringhoffer (1785 – 1847 v Praze na Starém Městě), který už roku 1820 zřídil kovárnu mědi (hamr) v Kamenici u Jílového a začal vyrábět i cukrovarská a lihovarská zařízení (dnes firma Strojmetal Kamenice). Úspěchy takto rozšířeného výrobního zařízení ocenil i císař František I. (II.), který mu udělil titul c. k. dvorního mistra kotláře a v roce 1843 pak zemské privilegium na tovární výrobu veškerého měděného i kovového zboží.
Po smrti Josefa Václava převzal podnik František Josef Ringhoffer II. (1817 v Praze na Starém Městě čp. 102 – 1873 na Smíchově).
Ten se orientoval se na nový dopravní prostředek – železnici. Rostoucí požadavky na výrobní kapacitu si vyžádaly přesun výroby do nových prostor a proto František II. zakoupil v roce 1847 dům č. 1284/37 v Mariánské, dnešní Opletalově (také Jeruzalémská 13) ulici na Novém Městě. Guberniální dekret z roku 1848 ho opravňoval k výrobě veškerých měděných a kovových výrobků a strojů na území monarchie.
Svou rostoucí továrnu přeložil v roce 1852 na Smíchov, kde tak položil základy pozdější slavné vagonky. Od roku 1854 produkoval nákladní vagony (první výrobky opustily tovární halu 20. dubna 1854). O šest let později začal s výrobou osobních vozů.
V roce 1867 zahájila výrobu nová montážní hala a došlo k významnému rozšíření továrny. Firmě Ringhoffer se podařilo vytlačit z tuzemských železnic zahraniční konkurenci, a poté se zaměřila na export. V roce 1867 začal Ringhoffer vyrábět salonní vozy, které se později staly pýchou vagonky.
V závodě Ringhoffer zaváděl moderní technologie, jako první v monarchii například prováděl válcování bezešvých trubek.
Kromě strojírenství podnikal i v pivovarnickém průmyslu (pivovar ve Velkých Popovicích). Poté, co byly v okolí nalezeny vydatné prameny vody, rozhodl se Ringhoffer v roce 1871 pro výstavbu zcela nového pivovarského areálu, který byl dokončen roku 1874 a o rok později již dosáhl pivovar výstavu 18 000 hektolitrů.
V roce 1862 ho za jeho zásluhy a zejména za obětavost a odvahu, kterou prokázal při velké povodni téhož roku, císař František Josef I. vyznamenal rytířským křížem řádu Františka Josefa.
4. března 1861 byl jednohlasně zvolen starostou Smíchova a svou funkci vykonával úspěšně až do roku 1865 – za jeho starostování byl na Smíchově zřízen vodovod a plynovod.
V roce 1864 se František Ringhoffer stal poslancem českého sněmu jako nezávislý kandidát (politicky byl napojen na takzvanou Ústavní stranu). Těsně před svou předčasnou smrtí byl jako nositel Řádu železné koruny II. třídy (1872) povýšen do rakouského šlechtického stavu (s titulem barona). František Ringhoffer II. byl ženat, s manželkou Josefou Schallowetzovou (*1822) měl tři syny a dceru.
Zemřel nečekaně na plicní selhání 23. března 1873, jako místo úmrtí je uvedena smíchovské čp. 19 v Kartouzské ulici.
Pochován byl do rodinné hrobky na Zaječím vrchu nad Kamenicí. Jejich hrobka, vybudovaná Jiřím Stíbralem, je od roku 1958 chráněna jako kulturní památka. Vlastní hrobku tvoří monumentální půlkruhová žulová zeď s lavicí a schodištěm a zdobí ji ukřižovaný Kristus od Josefa Václava Myslbeka. Kolem hrobky dnes vede naučná stezka s názvem Krajinou barona Ringhoffera.
Podnikání převzal již za jeho života nejstarší syn František Seraf. Ringhoffer III. (1844 v Praze na Starém Městě – 1909 v Bad Kissingenu v Německu).
Zdroje: Gabriela Kalinová: Podnikatelé a živnostníci pohřbení na Malostranském hřbitově; Wikipedie
