Až za Papadopoulose třeba někteří Řekové poznali, co to znamená otočit doma vypínačem a rozsvítit si. Anebo se konečně moci rozvést, aniž by s tím musel druhý z manželů souhlasit. Vedla k tomu však dlouhá cesta.
Budoucí diktátor se narodil 5. května 1919 v rodině učitele. Po ukončení střední školy (1937) se zapsal do Řecké vojenské akademie, kterou absolvoval v roce 1940. Během druhé světové války Papadopoulos bojoval v hodnosti poručíka dělostřelectva proti italským a nacistickým vojskům, které přepadly Řecko 6. 4. 1941. Po následné okupaci byl iniciátorem vytvoření „bezpečnostních praporů“, které „lovily“ řecké odbojové bojovníky.
V roce 1941 se oženil se svou první manželkou Niki Vasileiadi a narodili se jim syn a dcera. Později si jako manželé přestali rozumět a žili odděleně. Nemohli se rozvést, protože podle tehdejších rozvodových zákonů byl k rozvodu nutný souhlas druhého z manželů. Tento drobný problém vyřešil Papadopoulos tak, že když se dostal k moci, vyhlásil roku 1970 nový, mírnější rozvodový zákon, podle něj se proti vůli své manželky rozvedl a vzal si za ženu svou dlouholetou milenku, Despinu Gaspari, s níž měl dceru.
Ale zatím jsme v Řecku těsně po válce. V roce 1946 byl Papadopoulos povýšen na kapitána a během řecké občanské války (1946 – 1949) na majora. Během padesátých let prošel vojenským výcvikem ve Spojených státech, což vedlo k domněnce, že byl přijat do řad CIA. Toto podezření podpořilo i to, že Papadopoulos v letech 1959 – 1964 působil ve zpravodajské službě a byl také zarytým a nesmiřitelným antikomunistou.
V roce 1967 získal hodnost plukovníka a téhož roku, 21. dubna, provedl s armádními důstojníky (plukovníky) úspěšný převrat proti tehdejší spíše levicově orientované vládě prezidenta Papandreua a prohlásil se místo něj prezidentem Řecka. Jako cíl svého převratu vyhlásil budování „nové řecké civilizace“ bránící rozšíření komunismu v Řecku s důrazem na vlastenectví, národní spásu, ozdravení společnosti a sociální spravedlnost.
Aby tohoto cíle dosáhl, jako nový prezident Papadopoulos vyhlásil stanné právo a v tisku začala platit tvrdá cenzura. Tisíce politických odpůrců bylo zavřeno do vězení nebo vyhnáno na „nucenou dovolenou“ na malé ostrovy v Egejském moři. Následovaly četné případy mučení, které Papadopoulos prezentoval jako nutné kvůli tomu, aby zachránil národ před „návratem komunistů k moci“. Vojenská vláda nařídila rozpuštění politických stran, nastavila pevná pravidla pro levicové organizace a odbory a podporovala tradiční řeckokřesťanskou kulturu.
Tím se Řecko za vlády nedemokratické junty politicky stabilizovaol, díky čemuž se rychle a výrazně zlepšilo ekonomické fungování země. V celém Řecku se rozběhly rozsáhlé veřejné projekty jako např. výstavba dálnic, proběhla zemědělská reforma a elektrifikace přivedla elektřinu i do těch nejzapadlejších venkovských oblastí. BBC potom Papadopoula vykreslila jako „lékaře“, který pacientovi se zlomeninou působí dočasnou újmu tím, že ho omezí připoutáním a narkózou, ale jen proto, aby mohl operovat a tak zachránit.
Jenže to se tak úplně nepovedlo. Pacient – Řecko – si svého lékaře neoblíbilo a Papadopoulos ztrácel podporu jak u širokých vrstev obyvatelstva, tak u pravicových stran. Na teror černých plukovníků hleděla s rozpaky i mezinárodní veřejnost a Řecko pomalu přicházelo o své hlavní spojence, USA i Velkou Británii. Nakonec neúspěšný pokus o připojení Kypru ukázal, že řecký totalitní režim je v troskách a ten to dokonce i sám uznal, když 23. července 1974 řecká junta předala moc civilní vládě.
Papadopoulos tak možná unikl jisté smrti. Po obnovení demokracie byl on a jeho přední juntisté souzeni za velezradu, vzpouru, mučení a další zločiny proti lidskosti a v roce 1975 odsouzeni k trestu smrti, později zmírněném na doživotí. Papadopoulos potom také jako vězeň zemřel 27. června 1999 v aténské nemocnici na rakovinu, ale jen proto, že již předtím odmítl nabídku amnestie. Zcela jistě byl i rozčarován tím, že „jeho Řecko“ nepochopilo velikost jeho myšlenek. Dálnice a elektrické vedení, které za jeho vlády vznikly, však už potom Řecku nikdo nevzal.
