Jižní Čechy opustilo po druhé světové válce na 200 000 německých obyvatel. Odsun, který začal před 80 lety, zásadně změnil demograficky, kulturně i sociálně pohraniční oblast. Na některých místech jsou následky patrné i dnes. Jde především o Šumavu nebo Novohradské hory, řekl historik Mikuláš Zvánovec.
Němci museli opustit jižní Čechy po druhé světové válce na základě dekretů československého prezidenta Edvarda Beneše. „Pokud požíváme pojem odsun, vždy si tímhle termínem trochu koledujeme o kontroverzi. Násilné vyhánění německých obyvatel bylo totiž spojeno s celou řadou zločinů a vražd civilistů, žen i dětí, pro což je označení odsun z mého pohledu příliš krutým eufemismem,“ uvedl Zvánovec.
I v jižních Čechách podle něj nastaly masakry německých civilistů. Zvánovec zmínil místa jako českobudějovický hřbitov sv. Otýlie, Vráto, Hlubokou nad Vltavou, Purkarec nebo Podolský most u Písku. „Humánní způsob, jímž mělo toto vysídlení poté probíhat, bylo od dnešního pojetí toho pojmu na hony vzdálené,“ řekl historik.
Následkem odsunu zůstala v pohraničí řada opuštěných vesnic. Šlo především o místa, kde historicky žily německé rodiny. „Nejsouvislejší německojazyčná oblast byla na Šumavě. K tomu existovala i řada jazykových ostrovů jako například českobudějovický nebo strýčický, méně známý je pak například lodhéřovský u Jindřichova Hradce. Největší koncentraci německého obyvatelstva vykazovaly jednoznačně okresy Český Krumlov a Kaplice,“ řekl Zvánovec.
Například v šumavské obci Knížecí Pláně žilo před válkou 450 obyvatel, ale jen devět z nich byli Češi. Nyní je na Knížecích Pláních pouze penzion a restaurace, ale žádný trvale hlášený obyvatel. Podobný vývoj měla i obec Bučina. Před válkou zde žilo více než 300 obyvatel. Po odsunu jich zůstalo pět desítek. Jelikož ale Bučina byla na hranicích s Rakouskem, byla po vzniku takzvané železné opony v roce 1956 zcela zničena a zbylí obyvatelé přesunuti do vnitrozemí. Dnes v Bučině nikdo nežije.
Do některých prázdných vesnic pak stát přesouval obyvatele z jiných míst. „Mnohde si učitelé stěžovali na špatné sociální podmínky, analfabetismus a alkoholismus dosídlenců, mezi nimiž bylo na jihu Čech i mnoho slovenských reemigrantů z Rumunska. V 50. letech dokonce proběhl v Květušíně a později na Dobré Vodě u Záblatí experiment takzvané Cikánské školy míru, jehož cílem byla převýchova romského obyvatelstva Pošumaví,“ řekl Zvánovec.
Události se podle historika významně promítly do současné podoby vysídlené nebo přesídlené jihočeské pohraniční krajiny. Většina dosídlených obyvatel a jejich potomků si nikdy nenašla k místu vztah, jako měli bývalí obyvatelé.
Po roce 1989 odsunutí Němci a jejich potomci místa na Šumavě a Novohradských horách začali navštěvovat. Často udržují tradice mší, poutí a finančně přispívají na obnovu především sakrálních památek. „Díky jejich sbírkám a osobnímu nasazení dostávají šumavské vesnice opět důstojnější podobu,“ řekl Zvánovec.
Zdroj: ČTK
