Barbora Františka ze Schoepfů se narodila 3. října 1862 v Praze do německo-české úřednické rodiny. Spolu se svými šesti sourozenci však byla po předčasné otcově smrti vychována v českém duchu. Malá Františka (jméno Barbora nikdy nepoužívala) již od dětství projevovala takové taneční nadání, až si toho všimlo okolí, a matka na jeho doporučení dala čipernou dcerku do baletní školy, třebaže jako vdova neměla finančně na růžích ustláno. Františčin talent se slibně rozvíjel, na jevišti Prozatímního divadla ztvárnila mnoho dětských rolí a jako patnáctiletá tam byla angažována jako sólistka. Posléze se stala první sólistkou a pokračovala tak i na prknech Národního divadla.
Italská konkurence
Hlavní role ve velkých baletech sice u nás byly v té době svěřovány italským tanečnicím, nicméně Františka s nimi dokázala držet krok, a často je při záskoku dokonce předčila, neboť na rozdíl od nich nekladla důraz jen na techniku, ale i mimiku a temperament, a její tanec působil ve výsledku živěji a půvabněji. Přesto byla skromná, nesnažila se vydobýt si intrikami či koketerií lepší postavení a vždy dala do svého představení maximum, i když se nejednalo o hlavní roli. V té době se uplatňovaly baletní vložky i v činohrách a operách, proto mezi Františčiny úspěšné role patřily nejen např. královna víl Myrtha v baletu Giselle, ale i taneční scény v Mozartově opeře La clemenza di Tito nebo v Prodané nevěstě.
V ohrožení života
Její lásku k divadlu a tanci neoslabily ani dvě potenciálně fatální události, které se jí na jevišti staly. V roce 1888 spadla při představení baletu Sylvie ze špatně upevněného žebříku a zranila se tak, že si rekonvalescence vyžádala celý rok. V roce 1893 se ocitla v neméně děsivé situaci, kdy na ní při zkoušce na pohostinské představení Prodané nevěsty v Mariánských Lázních chytila od plynové lampy baletní sukně. Hořící kostým však ze sebe dokázala na poslední chvíli strhnout.
S baletem až do vysokého věku
Umělkyně pokračovala v baletní kariéře i poté, co se roku 1894 provdala za dr. Jaromíra Boreckého, básníka a hudebního kritika, a s aktivním tancem se rozloučila až v roce 1899. V manželství se jí narodily dvě děti, dcera Jaromíra a syn Miloš, budoucí známý orientalista íránista. Ani pak divadlo zcela neopustila a úspěšně se věnovala pedagogické a choreografické činnosti. Roku 1919 se stala profesorkou pražské konzervatoře, kde působila až do roku 1933. Zemřela 19. října 1946 v Praze.
Zdroj: Ladislav Novák, Stará garda Národního divadla
