Nejen o tom, ale i o nutné aklimatizaci ve výškách, hmotnosti vybavení nebo jeho knihách se dočtete v jedinečném rozhovoru vedeném Janem Antonínem Duchoslavem, představitelem darebného Vikyho Cabadaje v legendární komedii Sněženky a machři.
Nedávno jste dostal medaili za zásluhy od prezidenta republiky. Co pro vás znamená? Máte za sebou obrovskou spoustu úžasných úspěchů a někam jste si ji musel zařadit. Jakou hodnotu pro vás vnitřně má jako pro člověka?
Samozřejmě obrovskou, ale udělal jsem si takový žebříček… mám logo, kde jsou tři kopce, tak jsem si udělal žebříček také třech ohodnocení. A jedno, bez pořadí, je teď to čerstvé od pana prezidenta. Jedno je z Nepálu, když jsme v roce 1998 vystoupili – já jako dvanáctý a a můj parťák jako třináctý člověk – na vrchol Mount Everestu bez používání kyslíkového přístroje. Tam jsme se podepisovali do takové dřevěné vitrínky v baru ve výšce 40 a půl tisíce stop. Vedle byly tři další a ty byly hustě popsané. Tahle měla jen pár podpisů, protože byla určená výlučně pro ty, co byli na Everestu bez kyslíku a bylo tam hodně řídko. Podepsali se tam třeba Reinhold Messner, Petr Hábeler, Jerzy Kukuczka nebo Vladimír Nosek. Tak to je další takové vyznamenání. A potom v roce 2014 mě zvolilo asi 120 českých nejlepších sportovců, účastníků olympijských her a světových her za nejlepšího sportovce. Dostal jsem cenu Guta Jarkovského a poprvé tuhle cenu neudělovali bafuňáři, ale sami sportovci. To je pro mě také neuvěřitelná čest.
A s horami to máte jak? Máte za sebou všech čtrnáct…
Bavíme-li se o osmitisícovkách, tak ano, mám vylezených čtrnáct nejvyšších hor naší planety, které tvoří takzvanou Korunu Himálaje.
Nejcennější skalp z těch čtrnácti je který?
Každý je cenný, protože bez toho by to nebyla ta koruna, že? Já jsem měl to neuvěřitelné štěstí, že první, kterou jsem vylezl, byla ta nejvyšší – právě Everest. Letos to je 25 let. Možná i tím, že byla ta první, a zároveň je to téměř devítitisícová hora, tak si z ní nic nepamatuji. Byli jsme tam bez kyslíku, jak už jsme o tom mluvili. Jako poslední jsem vylezl, vlastně paradoxně, druhou nejvyšší K2, a to až na pátý pokus. Ale z ní si pamatuji všechno, už jsem s tím asi uměl líp pracovat. Už jsem se nedostával do takového kyslíkového deficitu, takže jsem to neprožil v bezvědomí, jako ten vrchol Everestu.
Everest je devítitisícová sama, pak je pět osmitisícovek, co má osm a půl, a už šestá nejvyšší má jenom 8200 metrů. To už je úplně něco jiného, když člověk leze bez kyslíku… Byl jsem dvakrát sám v Himálajích, a když jsem lezl na Manaslu, nějakých 8100 metrů vysokou, tak jsem třeba udělal 50 kroků a pak jsem se musel zastavit a padesátkrát se nadechnout, abych byl schopný udělat dalších 50 kroků. Když jsem lezl na 8500 metrů vysokou Lhotse, tak jsem udělal 16 kroků a musel jsem se padesátkrát nadechnout, abych byl schopný udělat další.
Pro mě je to strašně fascinující věc, protože já jsem se dostal lanovkou na nejvyšší kopec do výšky asi 3480 metrů. Sjížděl jsem ho na lyžích a vím, že přesto, že jsem byl už v té oblasti nějakou dobu – bydlel jsem ve 2000 metrech –, měl jsem při sjíždění problém, lapal jsem po dechu.
Jo, to tak bývá.
Někdo může mít lepší dispozice, někdo může mít lépe natrénováno a někdo může být naopak indisponován. Dá se to vylepšit tréninkem. Ale vždycky jsem se snažil přijít na to, jak se s tím srovnat. Máte metodu, jak se připravovat na zátěž, na kterou náš organismus není zvyklý?
Strašně důležitá je aklimatizace. Takže do základního tábora, průměrně ve výškách okolo 5000 metrů, se samozřejmě chodí pěšky. Někdy to trvá tři dny, někdy taky 10 dnů. A lidské tělo si na tu výšku zvyká. Ale je tam ještě jeden velký problém, zvlášť u sportovců, kteří jsou zvyklí jít na sílu a přervat všechno vůlí, fyzicky. Myslí si, že tu aklimatizaci dají, uspíší ji díky tomu, že to „skousnou“, ale to není pravda. Je to biologický a fyziologický proces, který nejde urychlit. Někdo má dispozice lepší, někdo horší. A jak už tady padlo, někdo je indisponovaný a třeba se ve výšce 6000 metrů už není schopný aklimatizovat.
Na horách se dostáváte do situací, ve kterých se nedá obejít například bez kvalitní obuvi, bez kvalitních spacáků, bez kvalitního oblečení. Umíte si představit, že byste na Mount Everest vylezl vybavený tak, jako Edmund Hillary, který ho zdolal jako první člověk?
Samozřejmě neumím. Co si budeme říkat, teď jsme rozmazlení kvalitními věcmi a kvalitní výbavou. Četl jsem, že došlo k porovnání výbavy Edmunda Hillaryho z roku 1953 a Reinholda Messnera ze 70. a 80. let a překvapivě ten skok nebyl tak velký. Ale je pravda, že když jsem začínal na Everestu, lezl jsem v bavlněném triku a dokonce jsem si kupoval věci v Nepálu na poslední chvíli, protože jsem něco zapomněl doma. Ale po revoluci se v Česku objevilo neuvěřitelné množství firem horolezců. Živili se tím, že si vyráběli sami spacáky, bundy, cepíny. A protože byli zvyklí „podnikat“, tak po listopadu začali rozjíždět spoustu firem, které jsou dnes na světové úrovni. A já jsem měl to štěstí, že jsem začal spolupracovat s firmou ze Sušice a na všech nejvyšších vrcholech, jako jsou Koruny Himálaje a Koruny světa, jsem stál v oblečení ze Šumavy od High Pointu.
Kde je největší rozdíl mezi výbavou, kterou použil Hillary a dnešní výbavou?
Ve váze. Nejlepší izolant na horách je peří, to je jedna věc. Samozřejmě existují různé membrány, které dýchají o hodně víc, no ale tam nahoře nejsou až tak potřeba. Třeba jenom batoh, když jsem začínal, vážil tři kila a v dnešní době se dostáváme ke kilu. To je neuvěřitelný rozdíl, protože třeba když jsem šel poslední vynášku na K2, měli jsme neskutečně těžké batohy. Nadávali jsme, tři hodiny jsme kleli. Kdyby nás někdo slyšel, asi bychom nebyli vzorem pro mládež. No a přišli jsme pod tu horu na úpatí, já jsem z batohu vyndal jeden cyklistický gel, který jsem používal jako výživu, jednu karabinu a jednu jesenku. Odložil jsem to pod šutr, až se budu vracet, že se tam najím a jenom tohle mně udělalo ten batoh lehčí. Najednou jako bych se vznášel. A když si člověk uvědomí, že ušetřil dva kilogramy jenom na vybavení batohu, tak je vidět, že tohle dělá strašně moc.
A kam teď dál, Radku?
Do poslední knížky o K2 jsem napsal motto, že splněný sen znamená nový začátek. A platí to jak v práci, tak ve vztazích, je to ve sportu, všude. Poté, co jsem dokončil Korunu Himálaje a Korunu světa, jsem zjistil, že existuje pojem nejizolovanější hory světa. Objevil jsem to na Velikonočním ostrově, kdy jsem stanul na hoře vysoké 507 metrů, spíš je to kopec. Později jsem se dočetl, že je to 12. nejizolovanější hora světa.
Izolovaná v jakém smyslu? Že tam je málo lidí?
Široko daleko nic není, když to zjednoduším. Koho to zajímá, ať si najde ten termín na Wikipedii, ono je to o malinko složitější.
Takže to není o tom, že by tam přišlo málo horolezců…
Je to od nejbližší vyšší. K téhle hoře je to Aconcagua, v Argentině ležící nejvyšší hora Ameriky, která je 5000 kilometrů daleko. Na tu jsem shodou okolností právě tam odtud zrovna mířil. A když jsem se na to díval, tak jsem zjistil, že osm z nich už mám vylezených. Tak mě napadlo, že vylezu 14 nejizolovanějších hor světa.
Autor rozhovoru: Jan Antonín Duchoslav
