Jak se právě teď daří vašemu ústavu?
Já můžu mluvit především z pohledu učitele, protože u nás učím hlavně na středních školách, středoškoláky učím on-line, protože ti jsou s výjimkou dvouleté praktické školy doma. A potom k nám do škol také chodí děti ze základky, protože jsme speciální škola, a máme v tomhle trošku výjimku. Takže naštěstí školní budova není úplně prázdná. Byly i takové chvíle, a to je hodně smutný pohled, když chodíte prázdnými třídami a školou. Trošku to tu žije, i když asi tak z poloviny, než obvykle. Nám i studentům, kteří musí být na online výuce, osobní kontakt chybí. Na druhou stranu musím říct, že jsme se, poučeni jarem, přes léto dobře připravili, a v podstatě jsme sjednotili online platformu, na které budeme pracovat. Studenti jsou vzorní, připravení včas, kde mají být. Výuka probíhá podle rozvrhu, vědí, ve kterou hodinu se mají připojit a že tam bude učitel. Ve třídách máme webové kamery, takže po technické stránce to běží podle mě poměrně vzorně.
Máte jen fyzicky hendikepované žáky nebo i psychicky?
U nás jsou žáci primárně s fyzickým postižením, ale máme tam i řadu žáků s kombinovaným postižením, to znamená, že záleží na typu školy. Některé přijímají děti i v kombinaci s lehkým mentálním postižením, případně tam máme i několik žáků s poruchou autistického spektra.
Ptala jsem se proto, že u fyzicky postižených se dovedu představit, že pochopí, co je teď za zvláštní dobu. Ale jak tyhle změny přijímají právě děti s mentálním postižením?
To je velice individuální, každý to snáší různě. Někdo to potřebuje vysvětlit víc. Samozřejmě funguje rodina i pedagogové. Za běžných okolností pracujeme také s asistenty pedagoga, takže i ti teď mají svoji důležitou roli, protože jsou s těmi dětmi stále v kontaktu. Pokud to nejde osobně, tak rovněž online. Třeba si s nimi víc povídají, když třeba není výuka, například o přestávkách mezi online hodinami. A pomáhají jim na dálku. Využíváme Microsoft Teams, kde se dá pracovat i na ploše studenta na dálku, když potřebuje s něčím pomoci. Takže i asistenti se učí nové roli.
I v době blahobytu se špatně žije postiženým a samoživitelkám. Jaké jsou rezervy sociálního systému?
V online výuce je důležitá také spolupráce rodičů. Jak to funguje u vás?
Myslím, že rodiče jsou velcí hrdinové, protože na nich to hodně visí. Řada našich dětí nemůže být doma sama, takže je obdivuhodné, jak to zvládají. Nevím o jediném případu, kde by to nějakým zásadním způsobem drhlo. Rodiče zafungovali úplně bezvadně. Třeba úplně na úvod, před rokem, když přišla pandemie nebo ta první vlna opatření, tak jsme v podstatě ze dne na den museli všechny rodiče obvolat a žáky, kteří jsou u nás ubytovaní od pondělí do pátku, zejména středoškoláky si museli rodiče téměř ze dne na den vyzvednout a odvézt domů. A i tenkrát, i když to byla úplně nová situace, to zafungovalo. Zkrátka si na ty nové situace víc a víc zvykáme.
Na online výuku je potřeba určité technické vybavení, které není levné. Mají všechny vaše děti přístup k výpočetní technice?
Snažíme se, aby měli. Vím, že několika jsme půjčovali notebook. A také se nám podařilo přes nějaké jiné charitativní projekty a organizace potřebné vybavení získat.
Co vám teď nejvíc pomáhá ve vaší práci a co vám naopak škodí nebo vadí?
Naším zřizovatelem je magistrát hlavního města Prahy a já bych řekl, že v rámci svých možností dělá maximum. Máme dostatečné materiální vybavení, to znamená, že fasujeme ochranné prostředky a na všech možných místech byly nainstalovány dezinfekční bezdotykové nádobky. Po této stránce to zafungovalo hezky. Dokonce jsme i jednu dobu působili jako distribuční centrum těchto pomůcek pro další organizace. Řekl bych, že co to jde, tak se nás náš zřizovatel snaží podpořit. I třeba právě v nákupu hardwarového vybavení pro výuku. Byť by člověk teoreticky mohl učit z domova, tak já jsem rád, že chodím vždy do učebny, ve které bych normálně učil. Chodím ze třídy do třídy a žáci za mnou alespoň vidí svojí učebnu, ve které by normálně byli.
Jak si myslíte, že to ještě potrvá? Mluvilo se o tom, že děti půjdou už do škol, teď ale bude možná zase všechno jinak.
To tedy vůbec netuším. A oficiálně to asi netuší nikdo. Můj ryze soukromý odhad je duben. U nás mají někteří studenti různá progresivní onemocnění, kdy jsou náchylní k některým chorobám nebo by je daleko hůř snášeli, takže i v těch krátkých obdobích, kdy se do škol chodit mohlo, tak preventivně někteří z nich stejně zůstávali doma.
Jak se podle vás projeví distanční výuka na kvalitě vzdělání dětí?
Myslím si, že nejhůř se to odrazí na slabších žácích, protože tady je individuální práce zásadní. Také třeba už teď slýchám některé studenty, že se bojí, že by měli brzy vstoupit do maturitního ročníku a že neví, jak to bude s maturitou. Mluvím hlavně o středoškolácích, ale i žáci, kteří končí základní školu, mají zase obavy kolem přijímaček. Ti to nesou asi jako největší psychický tlak.
Co učíte?
Dějepis a základy společenských věd.
Jak dlouho jste na Jedličkově ústavu?
Učím zde od roku 2003. A sám jsem do Jedle chodil na 2. stupeň základní školy, protože jsem také na vozíku.
Proto jste sem šel učit? Možná, že tu pro vás panuje až rodinná atmosféra?
To každopádně. A to i bez ohledu na to, jestli jsem sem chodil nebo ne. V Jedli pracují lidé určitého typu a je to velice příjemné, komorní prostředí. My máme ve třídách maximálně deset žáků. Je to úplně něco jiného než hromadnější vyučování. Máme bližší, osobnější vztahy jak s žáky, tak i zaměstnanci mezi sebou. Myslím, že se známe velice dobře a je to fajn kolektiv.
Lidé jakého typu u vás pracují?
Pracují tu lidé s určitým nadšením, ideály, lidé sociálně zralí a empatičtí, kterým nejde v životě v hodnotovém žebříčku primárně o nějaký zisk.
Co je na vaší práci obtížné?
Řada lidí si myslí, že to tu není snadné, ale ono je to tady tak pozitivní místo… S tím už jsem se kolikrát setkal – ty děláš v Jedličkárně, to musí být těžké, protože to musí být smutné. Ale to vůbec není pravda. Je to velice optimistické místo.
Radek Musílek
Narodil se v roce 1979 v Praze
Vystudoval na Univerzitě Karlově pedagogickou fakultu, obor dějepis a občanská výchova.
Od začátku pracuje v Jedličkově ústavu v roli pedagoga, ale zároveň dělá novináře pro časopis Můžeš, který vydává Konto Bariéry, a také se věnuje tematice lidí s hendikepem. A dělá také tiskového mluvčí Jedličkova ústavu.
Má dva malé syny, starší chodí do 2. třídy, mladší je ve školce.
Hraje curling vozíčkářů za sportovní klub Jedličkova ústavu a zároveň je v tomto sportu i členem české reprezentace. Letos by se chtěl zúčastnit kvalifikačního turnaje ve Finsku, aby mohl jet na příští paralympiádu.
Jedličkův ústav
Jedličkův ústav, a k němu náležející školy, založený v roce 1913, je nejstarší české zařízení pro děti a mládež s tělesným postižením. Dodnes se věnuje vzdělávání, rehabilitaci, sociálním službám, komplexnímu rozvoji dovedností, využití tvůrčího potenciálu a zlepšení kvality života lidí s handicapem neboli vozíčkářům, mládeži po úrazech, dětem se somatickým znevýhodněním, s kombinovaným postižením, u některých služeb dokonce celé rodině s dítětem s tělesným postižením.
Děti a mládež zde navštěvují mateřskou, základní nebo střední školu (gymnázium, školu se zaměřením na sociální činnost, obchodní školu nebo praktickou dvouletou školu s učebními obory knihařské práce, šití oděvů a keramická výroba).
