Karel Kachyňa byl jedním z prvních absolventů FAMU (1951). Dokumentární snímky začal natáčet již během studií, často i jako kameraman. Začínal ve dvojici se svým spolužákem Vojtěchem Jasným, točili dokumenty, později i hraný film Dnes večer všechno skončí (1955).
Roku 1959 natočil film Král Šumavy, zachycující hrdinné pohraničníky a jejich boj s narušiteli hranic. Film je, ač vypravěčsky dokonalý, svým sdělením rozporuplný. Vojenská a válečná tématika se držela i dalších Kachyňových děl (Práče, 1960).
Zásadním bylo pro Kachyňu setkání a spolupráce se spisovatelem Janem Procházkou (Trápení, 1962, snímek byl oceněn Velkou cenou mezinárodní poroty na filmovém festivalu v Cannes v oboru zábavných filmů i jinde; Vysoká zeď, 1954, oceněno Stříbrnou plachtou v Locarnu; Ať žije republika, 1965, cena na Mar del Plata v kategorii „Nejlepší film“). Mezi nejdůležitější patří Kočár do Vídně (1966), Noc nevěsty (1967) a Směšný pán (1969), kterými se Kachyňa zařazuje po bok mladých režisérů nové vlny.
V koprodukci se Západním Německem vznikl snímek Už zase skáču přes kaluže (1970), vypravující příběh chlapce (Vladimír Dlouhý), postiženého ochrnutím, jež se postaví svému handicapu čelem. O výtvarnou složku filmu se postarala proslulá výtvarnice Ester Krumbachová. Film získal v San Sebastian „Zlatou lasturu“.
Spolupráce Kachyni s Procházkou vyvrcholila legendárním dramatem Ucho (1970) s radkem Brzobohatým a Jiřinou Bohdalovou v titulních rolích. Film se do kin vůbec nedostal, až o 30 let později se film dočkal nominace na Zlatou palmu v Cannes.
V 70. a 80. letech natočil Karel Kachyňa historický film Tajemství velikého vypravěče, z jeho dalších filmů stojí za zmínku Robinsonka, Malá mořská víla, Setkání v červenci, Čekání na déšť, Zlatí úhoři, Lásky mezi kapkami deště, Pozor, vizita!, Fandy, ó Fandy, Sestřičky, Smrt krásných srnců, Dobré světlo, Duhová kulička, Kam, pánové, kam jdete?, před revolucí dokončil pozoruhodný seriál Vlak dětství a naděje se Stanislavem Zindulkou a Helenou Růžičkovou v titulních úlohách.
Při natáčení Sestřiček se seznámil s tehdy sedmnáctiletou Alenou Mihulovou (*1965 v Brně), později se s ní oženil. Povili spolu dceru Karolínu.
Některé jeho původně televizní projekty skončily i na plátnech kin – Městem chodí Mikuláš (1992), Kráva (1994), Fanny (1995), Hanele (1999).
V roce 1999 převzal Karel Kachyňa na MFF Karlovy Vary zvláštní cenu za dlouholetý přínos světové kinematografii. V roce 1995 také získal ocenění Český lev za dlouholetý umělecký přínos českému filmu.
Poslední filmové úspěchy Karla Kachyni jsou rovněž spjaté s televizní obrazovkou – Kožené slunce (2002) a Otec neznámý (2001). Nedlouho před smrtí dokončil televizní film Cesta byla suchá, místy mokrá (2003). Za kamerou stál, i když se u něj začal projevovat Parkinson i Alzheimer. Ještě chtěl zfilmovat knihu Obsluhoval jsem anglického krále, práva na film od Bohumila Hrabala ale získal Jiří Menzel.
Karel Kachyňa skončil svoji životní pouť 12. března 2004 v Říčanech.
Zdroj: Vladimír „Endyis“ Endler – Československá filmová databáze
