Ota utekl před Němci do Anglie
Ota Ohrenstein v druhé polovině 30. let studoval dramatické oddělení pražské konzervatoře. Byl hercem a režisérem Středočeské činohry J. Burdy, košického Národního divadla a pak plzeňského Městského divadla.
Krátce po 15. březnu 1939, který jej zastihl v plzeňském angažmá, odešel přes Ostravu a Polsko do exilu ve Velké Británii. Za 2. světové války se i nadále věnoval divadlu, v Londýně připravil vzpomínkový večer věnovaný Karlu Čapkovi, uvedl zde v Arts Theatre také Lidové suity E. F. Buriana, redigoval časopis Mladé Československo a od roku 1941 působil spolu s Pavlem Tigridem a Josefem Schwarzem (Červinkou) v československém rozhlasovém vysílání BBC, nejdříve jako překladatel a hlasatel, později i jako spoluautor a autor relací.
Po skončení druhé světové války nastoupil do Realistického divadla. Z Londýna se ovšem vrátil už jako přesvědčený komunista a stal se jednou z vůdčích postav revolučních přeměn v našem divadelnictví. Od roku 1950 do roku 1972 zastával funkci ředitele Městských divadel pražských a patřil k vůdčím osobnostem zlaté éry Městských divadel také jako režisér a dramaturg. Pražskému publiku představil řadu významných autorů, v mnoha případech ve vlastním překladu (přeložil 60 divadelních her). Spolupracoval také s Alfrédem Radokem. O své politické přesvědčení postupně přicházel a začal se stýkat s lidmi komunistickému režimu nepřátelskými.
V únoru roku 1972 byl odvolán z funkce ředitele Městských divadel pražských a nahrazen nomenklaturním kádrem Lubomírem Poživilem, bývalým ředitelem Divadla pracujících v Mostě. Byl však ponechán v divadle jako režisér do doby svého plánovaného penzionování v roce 1977.
O své komunistické přesvědčení přišel
V roce 1977 však byl zatčen a při závěrečném přelíčení ve dnech 17. – 18. října 1977 u Městského soudu v Praze odsouzen v procesu vedeném s Václavem Havlem, Františkem Pavlíčkem a Jiřím Ledererem na tři a půl roku nepodmíněně za trestný čin podvracení republiky za to, že napomáhal dovozu literárních děl zakázaných autorů do zahraničí. Šlo zejména o paměti Prokopa Drtiny.
Ve fyzické a psychické tísni podlehl nátlaku Státní bezpečnosti a za slib milosti se v televizi veřejně kál. K tomuto kroku jej patrně přivedly i obavy o život a zdraví. Ještě před svým zatčením dvakrát prodělal infarkt a trpěl cukrovkou.
U Nejvyššího soudu dosáhl snížení trestu na dva a půl roku, poté dostal prezidentskou milost a 6. dubna 1978 byl propuštěn z vězení. V roce 1990 byl rozsudek zrušen a trestní stíhání zastaveno.
Šok pro Havla
Ostatně i pro Václava Havla byla první zkušenost s vězení šokem.
Po svém zatčení a uvalení vazby zaslal státnímu prokurátorovi žádost o propuštění, ve které slíbil, že pokud mu bude vyhověno, přestane se politicky angažovat a bude se výhradně věnovat své umělecké činnosti. Státní bezpečnost dala Havlovi najevo, že je jeho žádost projednávána, ale očekávají se od něj další ústupky, proto Havel své sliby doplnil o důležitý dodatek, ve kterém se zavázal, že se nebude věnovat organizování žádných hromadných akcí a že ani nebude vystupovat jménem jiných lidí. Tímto se v podstatě zřekl funkce mluvčího Charty 77 a o pár dní později byl propuštěn na svobodu.
Bylo však jasné, že jeho ústupků StB využije a Havla poníží. To se také stalo začátkem května, kdy vyšel v Rudém právu článek, který shrnul všechny Havlovy sliby a udělal z něj člověka, který jaksi prozřel a uvědomil si, že nespravedlivě hanil komunistický režim a stát.
Havel se za tuto slabost styděl a nutno dodat, že své sliby nikdy nedodržel.
Třeba ještě dodat, že František Pavlíček (1923 v Lukově – 2004 v Praze), dramatik, scenárista – mimo jiné autor legendární filmové Popelky – divadelní ředitel a první porevoluční ředitel Československého rozhlasu, odešel tehdy od soudu se sedmnáctiměsíční podmínkou, Jiřího Lederera (1922 v Kvasinách – 1983 v Bayerisch Gmainu v NSR), spisovatele, novináře a kritika, poslal soud do vězení na tři roky natvrdo a v roce 1980 byl v rámci akce Asanace přinucen odejít do exilu.
Rodiny Oty Ornesta
Po propuštění z vězení pracoval Ota Ornest pro Židovskou obec v Praze, redigoval její věstník Žno a Židovskou ročenku.
Ota Ornest zanechal po sobě tři děti a všechny se v různých podobách věnují herectví.
Z prvního Orestova manželství s herečkou Jarmilou Smékalovou (1920 v Ostravě –1994 v Praze) se mu narodil syn Jiří (1946 v Praze – 2017 tamtéž), herec, režisér a překladatel, nositel ceny Alfréda Radoka z roku 1996.
Z druhého manželství s herečkou Janou Koulovou (1926 v Praze – 2009 tamtéž) se narodila dcera Hana (*1959 v Praze), herečka a recitátorka. Jana Koulová byla dcerou architekta Jana E. Kouly a vnučkou prof. Jana Kouly a rodina bydlela v Koulově vile v pražském Bubenči.
Ota Ornest je také otcem moderátory Ester Janečkové (*1972 v Praze), její matkou je mluvčí Charty 77, pedagožka a redaktorka a literární historička Marie Rút Křížková (*1936 v Miličíně).
Ota Ornest odešel za svými bratry 4. srpna 2000.
