Jak se máte a na čem právě teď pracujete?
A víte, že dobře. Děkuji za optání. Zcela poslušen příkazů shora, sedím doma, čtu, jím a spím. Bohulibá činnost, kterou si jako důchodce už můžu dovolit. Ukryt v šumavských lesích, kde jak doufám mě korona nenajde, houby sbírám, dýchám zdravý vzduch a těším se pohledy do podzimně zbarveného kraje.
Po Novém roce jsme se s kolegou Markem Kališem začali zamýšlet nad scénářem veselohry z malého jihočeského města. Pak přišla korona, i řekl jsem: to je znamení shůry, dejte si pohov. A tak jsme scénář zavřeli do spodního šuplete a neděláme nic. Čistá hlava. Počkáme, jak se všechno vyjeví a podle toho se vrátíme k práci. Také záleží, co si která televize vybere, jestli komedii nebo pohádku. Takže uvidím, na nic nespěchám.
Jak se na úspěchu Vaší poslední pohádky Zakleté pírko podepsala koronavirová omezení v podobě uzavírání kin a tak dále?
Ano, stejně jako všechny ostatních projektů. Kina, divadla, výstavy, koncerty, všech se omezení dotklo. A teď nanovo. Nedá se nic dělat. Není to naše vina. Pohádka Zakleté pírko se lidem líbila, odezvy jsou skvělé. Už se těší, až ji uvidí v televizi. Stejně si myslím, že to v budoucnu bude všechno jinak. Díky moderním technologiím se budou filmy uvádět na internetových kanálech, jak se pro to rozhodlo už i studio W. Disneye. Těch předplatitelů má už miliony a i když film nabídne za poloviční cenu lístku v kině, určitě vydělá daleko víc. Myslím, že se k tomuto uchýlí dřív nebo později i všechna média, a kina tak zvolna ustoupí do pozadí. Škoda, protože vidět film na velkém plátně je zážitek, který ani ta největší obrazovka nenahradí.
Z vašich pohádek mám nejraději O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Kterou máte ze svých pohádek nejraději vy?
To je těžko říct, ke každé mám svůj vztah poznamenaný dobou, kdy vznikla. Myslím i soukromé záležitosti, kterými jsem tehdy žil. To všechno se mi za každým záběrem dodnes vždy jasně vybaví. Jako kdybyste měla devět dětí. Každé je jiné, ale máte je všechny stejně ráda. Jasněnka byla první pohádka, natáčelo se všechno tak, jak bylo tehdy možné – žádné počítače nebyly, takže se všechny triky dělaly starou metodou, jak se říká na koleně. Vyžadovalo to spoustu času na přípravu, přesné postupy, kolikrát jsem herce litoval, co všechno musí postoupit. Dneska se převážná většina práce může díky počítačům neuvěřitelně ulehčit a uspíšit. Ale tenkrát – vemte si třeba záběr, kdy sedí obě čarodějnice na nahnuté borovici nad hladinou rybníka a sledují dovádění Jíry a Jasněnky ve vodě. Jen dostat Helenu Růžičkovou na strom, to byl výkon! Přijeli hasiči a sborem, dolem horem ji táhli nahoru. Ono 188 kg čisté váhy dá zabrat!
Co Vás na pohádkách a na jejich natáčení nejvíc baví?
Všechno. Pohádka musí být krásně pohádková ve všem – kostýmy, výběr prostředí, hudba, pohlední herci, zajímavé triky, prostě vytvořit celý pohádkový svět, který kouzlíte pomocí věcí, které máte k dispozici. Je to čistá radost, hrát si na pohádku je vlastně návrat do dětství, kdy jsem si četbou představoval toto všechno, co nyní můžu vykouzlit na plátně.
V pohádkách hrají velkou úlohu intenzivní emoce – láska a nenávist, i důležité hodnoty jako pravda nebo přátelství. Co tyto věci znamenají pro Vás?
Člověk je pořád stejný, jenom kostýmy se dobou mění. Stejná lásky i nenávisti, čest, pravda, ryzost upřímného přátelství, ty hodnoty jsou neměnné. Každá lež, podraz, faleš, zrada se trestá a děti to jasně chápou, dovedou se rychle vcítit do postav příběhu. Tady je dobro, tomu fandí, tohle je zlo, které musí být poraženo a potrestáno. Bohužel, v životě to už zdaleka tak neplatí.
Nakolik žijí Hoštice vaším nejslavnějším filmem Slunce, seno, jahody?
Pořád naplno! Co sem stále jezdí lidí, kteří sluncesenovou trilogii znají nazpaměť. Hledají místa, kde se co točilo, ptají se místních na to a ono. Kolikrát je sám provázím po Hošticích, jde jich vždy zástup, všechno si fotí, koupí suvenýry a spokojeni jedou zase dál. Když byla ještě naživu Keliška, prováděla je ona a pro ně to byl neuvěřitelný zážitek. Všechno svým způsobem okomentovala a lidi byli nadšení. Se všemi se vyfotila a žádala, aby jí fotky poslali. Měla jich pak celé stohy, plnou komoru. Prostě se setkali s tou slavnou Keliškou, kterou obdivovali ve filmu a pořád nemohli uvěřit, že teď stojí vedle nich a fotí se s nimi. Opravdová, živá Keliška. Stejné to pak bylo s Konopnicí, paní Pilátovou. Jenže ta se pak před davy schovávala.
Ten film vidělo v roce premiéry skoro tři a půl milionu diváků, volné pokračování – Slunce, seno, erotika – dokonce přes 4 miliony diváků. Čím si vysvětlujete tehdejší ohromnou popularitu vašich filmů?
Lidi se v něm poznali, říkali, to jsme my, je to o nás, je to pravda, je to naše, typicky české. A vzali ho za svůj. Nevím, jestli existuje v Česku podobná obec, kde se natáčelo a kam by už 36 let jezdily zástupy fanoušků. Nikoho z nás, kdo jsme film v roce 1983 natáčeli, ani ve snu nenapadlo, že bude mít tak obrovskou diváckou odezvu a oblibu. Kvůli tomuto filmu mně hrozil pětiletý distanc, protože schvalovací komise shledala, že jsem filmem znevážil socialistický dnešek a jeho lidi, zemědělce, důchodce, prostě všechno, co jsem znevážit mohl. I když nakonec přece film pustili do kin, nicméně jsem z něj musel vystříhat asi deset minut, které prostě nevydejchali.
Vaše filmy se navzdory divácké oblibě netěší velké přízni kritiků. Co byste k tomu řekl?
Nic. K tomu nemám co říct. A co jsem dřív řekl, už víte. Kritiky nečtu, ostatně každý může mít svůj názor, proč ne. Jako je to se vším. Tomu se líbí modrá barva, tomu zelená, tomu blondýnky, jinému zase tmavovlásky. Proti gustu žádný dišputát. Podle nálady a chuti si vyberu, na co se chci dívat. V pondělí si pustím Buriana, v úterý Beethovena, ve středu plyn… (smích) Nikomu nic nevnucuju, ať se každý dívá, na co chce. A pokud se někomu moje filmy nelíbí, ať se na ně nedívá, snadná pomoc. Dneska mají možnost výběru z tolika programů, tak jaképak copak. A když si nemůžou vybrat, ať si čtou, poslouchají muziku, nebo si udělají něco dobrého k jídlu. Je přece tolik jiných možností.
Jak často vzpomínáte na svou velkou kamarádku Helenu Růžičkovou
Hodně často. Ostatně mám pocit, že je tu s námi pořád, je na chalupě ve Slatině a po neděli zavolá.
Začátkem října to byly tři roky, co odešla Vaše maminka, která Vám prý mluvila i do filmování. Jak jste se s jejím odchodem vyrovnal?
Maminka mi do natáčení nemluvila, to je kec. Přečetla si scénář ke Slunci, senu, jahodám a řekla – no, taky jsi tam o nás všechno psát nemusel. Pak si přečetla dva tři scénáře a nechala toho. Protože to byla paní jemná a nemluvila sprostě, nechtěla, abych točil další Kameňáky. Přála si, abych dělal filmy ušlechtilé a hezké. Z toho vinila Helenu Růžičkovou. Ta během natáčení „jahod“ bydlela u nás doma a jednou jí maminka říká: „Helenko, je to už jedno, ale než tě Zdeněk poznal, to byl tak slušný kluk, vůbec sprostě nemluvil. Ty jsi ho zkazila.“ Helena vyfoukla dým z cigarety a odpověděla: „Aby ses neposrala, Růženko.“
Byli jsme velká rodina, dvě babičky, prababičky, dědové, tetičky, strýčkové a houf sestřenic a bratranců. Měl jsem krásné dětství, všichni jsme drželi pohromadě a dodnes držíme, jen ti starší nás už předešli na věčnost. Maminka byla moje dobrá víla, obrovská kamarádka, nejlepší rádkyně, prostě máma. S odchody milovaných lidí se nikdy nesmíříme. Ale jak říká babička Boženy Němcové – když na ně budeme s láskou vzpomínat, budou s námi pořád.
Jaké budou mít podle vás současná omezení dlouhodobý dopad na českou kulturu?
Nejsem věštec, nevím. Ale vždycky nějak bylo, nějak bude. Nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být ještě hůř, jak by řekla Helena. A na to si musíme zvykat, marná sláva. Asi jsme byli už moc rozmachaní a příroda řekla, tak prrr, holenkové, přibrzdíme. Nemusíme vydávat miliardy na zbraně, z jedné strany nás zničí kůrovec, z druhé korona, shora počasí. A jací jsme byli. Zeměkoule se bude točit miliardy let dál i bez nás.
Co byste si přál? Pro společnost i sám pro sebe?
Teď hlavně zdraví. Pro sebe, své blízké a milé, pro všechny. Není nic vzácnějšího a dražšího na světě nad zdraví. Na jednom šumavském hřbitůvku jsem kdysi četl nápis – Pomni člověče, jak krátce jsi živ a jak dlouho mrtev. Tak se snažme, abychom ten čas, tu chviličku, co tu máme vyměřenou, vyplnili radostí a světlem, láskou a vzájemnou pomocí. Nikdo z nás nevíme, kdy přijde ten den, ta chvíle, kdy se staneme vzpomínkou.
Zdeněk Troška
* 18.5.1953 ve Strakonicích
Střední školu studoval ve francouzském Dijonu a pražskou FAMU pod vedením otce české pohádky Bořivoje Zemana, který natočil například Pyšnou princeznu.
Režisér více než dvacítky filmů, z nichž nejslavnější je letní trilogie Slunce, seno… či pohádky Princezna ze mlejna nebo Z pekla štěstí.
V roce 2017 získal státní vyznamenání Za zásluhy.
