Legenda českého boxu se k ráně, která ukončila jeho kariéru, už vracet nechce. Vedle boxu se věnuje hlavně malování a také někdy skládá básně. Důležitý je pro něj ale i vztah k Bohu nebo k zvířatům, které by podle něj lidé měli šetřit a nelikvidovat je jen kvůli tomu, že si chtějí dát krvavý biftek.
Když jsme spolu mluvili naposledy, na konci roku 2020, byli jsme pod hodně různými restrikcemi, které ovlivnily i váš trénink. Jak se ta situace podepsala na boxu a sportu obecně?
Mladí kluci a mládež musí sportovat. To byla velká chyba – zakazovat sportování. Když má člověk zdravé tělo, tak má i zdravý duch. A to tělo musí být otužilé. Ne, že budou někde schovaní u počítačů, uzavření v inkubátorech. Musí ven na vzduch, proběhnout se. A ty striktní zákazy byly zbytečné. Byl to úplný nesmysl!
Teď už trénujete normálně?
Ano, haly už jsou zase plné, mládež sportuje.
Koho trénujete?
Šikovné mladé kluky. Je to Vondráček, velice šikovný boxer, mistr republiky. A pak je to naděje boxu, který má velký potenciál, David Krejčí. Mám dva dobré svěřence a ti mi stačí. Chci je ukázat veřejnosti, ať vidí, že jdou tím správným směrem.
Já jsem se shodou okolností nedávnou podívala na film Million Dollar Baby o boxu, kde je klíčová úloha trenéra…
Trenér musí umět všechno. Já byl v Dukle Olomouc a tam byl trenérem Alexander Bögy, který zvládal jak koučování, tak mentální přípravu boxera. Dnes musí mít boxeři kolem sebe pět lidí, a to je narušuje. Když jsem věřil svému trenérovi a sobě, tak to úplně stačilo. Je potřeba mít sebedůvěru, silné bojovné srdce, něco o boxu vědět, to mu dá trenér. A co se týče fyzické přípravy, tam se musí hlavně připravovat sám. Sám musí chtít dělat něco navíc. To, co mu dá trenér, je jen určitá část, ale když nedělá něco navíc, tak je to málo.
Co je podle vás pro boxera nejdůležitější. V čem by měl být opravdu silný?
Měl by mít bojovné srdce, přemýšlení, měl by mít intelekt v pořádku, pochopitelně, a velkou fyzickou připravenost.
Aby měl pořádnou ránu?
To je v tom, to je spojené. Pořádná rána někdy nestačí. Musí umět techniku. To ho naučí trenér. Musí být technicky vybavený. Něco mít v sobě, co dostane do vínku, talent. To musí zúročit. A musí na tom hlavně pracovat a pořád se zlepšovat.
Nechcete se vracet k temné kapitole vašeho života, kdy jste byl na vrcholu a skončil jste kvůli nešťastné rvačce. Takže o tom mluvit nebudeme, ale chtěla jsem se zeptat, jestli vám vaše boxerské umění dodává sebevědomí, když se schyluje k nějakému konfliktu nebo jsou kolem vás agresivní lidé?
Jistěže, ta sebedůvěra je dobrá. Pokud je to pro dobrou věc, třeba bránit kamarády, a já jsem vždycky bránil kamarády, což se mi i vymstilo, ale je dobré umět bojovat. Dnes je ta agrese docela velká a také vidíte, že ti mladí chlapci nemají úctu k starším. Patnáctiletý klučina začne: „Čau, čau.“ Jaký čau? Já jsem měl ke starším kolegům úctu a vážil jsem si jich. Bez úcty to je jen „Hej, počkej!“ A je to výchovou doma a také chyba trenérů. Je potřeba říct, jak se mají chovat.
A jak se mají chovat?
Být uctivější. Tam chybí trošku té noblesy, jak tomu bylo dříve. Za nás to ještě bylo. A před námi ještě více. Ale dnes už to prostě není. Ta uctivost chybí.
Předtím jste mi říkal, že vnímáte poněkud kriticky generaci mladých mužů, že jsou podle vás změkčilí…
Jsou změkčilí. To jsou počítače, technika, mají kolem sebe spoustu harampádí. My jsme běhali po přírodě, hráli si na schovávanou, na vybíjenou, zápasili jsme. Dělali jsme různé blbosti, alotria. Byli jsme živí, správní kluci. I s holkama. To bylo dohromady. Dneska to tak není. A je třeba je zpevňovat. Dát jim vojnu. Chybí jim Dukly a Rudé hvězdy. To byly armádní a policejní celky, kde se ti borci připravovali. To byly dva nároďáky. A bylo to nutné, a oni to zakázali a já nevím proč. My jsme teď vyházeli peníze za gripeny, my budeme zbrojit… Co nám to pomůže, když budeme zbrojit? Nic nám to nepomůže, to je nesmyl. Vyhodíme prachy akorát za drahý pandury a různé obrněné transportéry, ale my potřebujeme dát ty peníze někam jinam. Do mládeže. Ne do nějakého harampádí, železných mašin, které jsou ve skladech. Které se vyvezou na přehlídku a pak je zase schovají. To je úplně k ničemu. Nesmyslné. Nechápu to.
To tady asi nevyřešíme… Důvod, proč jsem začala o těch změkčilých klucích je, že vy jste na jednu stranu boxer, ranař, a na druhou stranu jste malíř. Jak jste se k tomu vlastně dostal?
Díky svým kamarádům, ale já jsem ještě maloval jako děcko ve škole, do památníků. A můj dědeček, otcův tatínek, byl umělecký řezbář, který vystudoval řezbařinu ve Vídni ještě za Rakouska-Uherska. Byl to námořník, který, když byla vzpoura v Boce Kotorské, tak patřil k jejím osnovátorům. Byl to hrdina naší rodiny. To je můj vzor. Tam možná byly prvopočátky té malby, které jsem měl ve vínku. Pak ty památníky a potom jsem měl za kamarády špičkové akademické malíře. Tomáše Měšťánka z Uherského Hradiště, který už zemřel. Tome, zdar! A to mě hodně nakoplo. A další malíři – Jirka Sozanský, vynikající malíř. Tím jsem procházel. A nebát se vystavovat! Vystavuji už dvacet let.
A máte docela dobré kritiky. Bere vás i odborná veřejnost, nejenom obyčejní lidé. Jak vnímáte to, že jste docela úspěšný malíř?
Jsem tomu rád, samozřejmě. To člověka potěší. Hlavně, když ti kritici jsou malířsky erudovaní. Říkají, že to mám malířsky vyvážené, super barevné, že je tam výraz a nikoho nekopíruji.
Máte za sebou hodně pestrý život, který popisujete v autobiografii, kterou jste nedávno vydal.
Knížka se jmenuje Čas… nejen o boxu. Jak název napovídá, je o životě, o čase, který nám protéká mezi prsty, ale který je také ještě nějaký před námi. A zároveň o sportu a o boxu, který mě doprovází celý život až do dneška. Odboxoval jsem přes tři sta zápasů, rozdal jsem tisíce ran a také jsem hodně inkasoval. Ale ty nejtvrdší rány byly paradoxně uštědřené mimo ring. A o těch vypráví tahle knížka.
Mě zaujal váš široký záběr – například se hodně věnujete bezdomovcům. Proč?
Je velice zajímavé zkoumat, jak se ti lidé do toho dostali. Já znám jednoho bezdomovce v Karlíně, nějakej Franta, on uklízí od rána do večera. Už jsem mu sháněl i práci u kamaráda, kde by uklízel, ale on nechce. Na Maninách má svou skrýš, kde bydlí. On by chtěl i nechtěl. Je nerozhodný. Je potřeba ho trošku podpořit, někdy mu dávám nějaké peníze, ale to ještě není řešení. Jak se tam dostali? A proč se tam dostali? Není to jen jejich vinou. Je to vina něčeho, někoho, rodiny, sociální situace. Já, když to vidím, tak to někdy maluji, protože do nich chci proniknout, dostat se do nich blíž.
Jaké byste viděl řešení?
To je to. Já ho nevidím. Jako s „feťákama“ řešení vidím, ty maluji také. Sport, žádné podporování, injekční stříkačky, žádné drogy, zakázat jim to a sportovat. A přísný dril. To je asi jediné řešení, ale vím, že se to takhle řekne, a přitom je to složitá věc A ti bezdomovci – když je někdo nemocný, tak se nezvládne postarat o nic. Pak je potřeba nějaká péče, nějaké sanatorium, něco, jako je například karlínská Invalidovna, a tam udělat sanatorium, kde by byli zabezpečení, kde by mohli pracovat třeba na zahrádce, něco tam sázet, aby si něco vypěstovali a aby měli nějaký svůj režim. Tam je dát všechny dohromady.
Myslíte, že by byl i zájem z jejich strany? Já mám pocit, že někdy není.
No, asi nebyl, ale myslím, že by se tam měli dobře. Měli by tam svoji komunitu, měli by tam teplo, sprchu, základní jídlo a také by si na to nějak vydělávali.
Rosťa Osička
- Narodil se 15. října 1956 ve Valticích na jižní Moravě.
- Vystudoval gymnázium, už od 15 let boxoval.
- V boxu trojnásobný mistr ČR, bronzový z mistrovství Evropy a třikrát bronzový z armádního mistrovství světa, což bylo podle něj nejtěžší, protože tam boxovali i Kubánci.
- Má dvě děti – syna Rostislava a dceru Klaudii – a fenku Cindy, křížence z útulku.
- K jeho koníčkům patří malování, čtení, sport a poezie.
- V současné době má stálou výstavu v galerii Etalon na Malé Straně v Praze.
