Jak na natáčení Ukradené vzducholodi vzpomínáte?
S láskou. Absolutně, protože považuji pana režiséra Karla Zemana za naprosto dokonalého profesionála, který, kdyby nežil zde, ale v Hollywoodu, tak by zcela určitě sklidil mnoho ocenění. Vážím si ho jako výtvarníka, jako člověka, myslitele ve výtvarném umění. Natáčení s Karlem Zemanem bylo vždy pohodové, milé, profesionální a hlavně – vždy věděl, co chce.
Takže pan režisér nekřičel na herce, jak to jiní režiséři mají ve zvyku?
Nikdy. Takového jsem znala jen jednoho a ten na mne nekřičel. Neměl rád srážky s nepochopením. Pan Karel Zeman se choval na place úžasně, byl to kliďas, který vždy věděl, jak chce natočit.
Jak se vám podařilo získat roli ve filmu Ukradená vzducholoď? Jak Vás Karel Zeman oslovil?
Víte, že ani nevím? Byla jsem v barrandovském rejstříku herců a asi tam si mě vybrali. V té době jsem neměla o natáčení nouzi.
Kolik těch rolí vlastně bylo?
Dost. V knížce je soupis. Já jsem si nikdy nehrála na herečku. Byla jsem především výtvarnicí, a to herectví bylo jaksi navíc. Taková přidružená práce to znamená z radosti. Abych neseděla za stolem pořád a dostala se do jiné společnosti. Bylo potěšující poznat tyto lidi, kolem filmu, setkat se s nimi a vidět co umí třeba bardi našich herců.
A jak jste se dostala k napsání knihy?
Učím lidi jinému způsobu života a náhledu na něj, aby se jim žilo lépe a tak mi navrhli, abych napsala knihu o svém životě a mých přeměnách v myšlení. Už o mně hodně věděli a chtěli mít návod na změny v podobě zrcadlení. Vlastně by se ta kniha měla jmenovat „Detektivka zrcadlení mého života“. Protože jsem si netroufala na psaní, oslovila jsem někoho jiného, aby to napsal za mne. Zkouška nebyla taková, jakou jsem si představovala. Tak sedíc u počítače jsem prosila, aby mi bylo nadiktováno, co v knize má být, když už mi přišlo, že ji mám napsat, a hlavně, jak začít. Dívala jsem se na bílý papír obrazovky a najednou začaly téct myšlenky a já věděla, že to zvládnu. Byla napsaná za tři měsíce. Je doplněna spoustou reklamních fotek z modelingu, natáčení a mých obrazů, včetně vývoje kreativity. Dobře jsem udělala.
Ani se nechce věřit, že Ukradená vzducholoď šla do kin v roce 1967 a u vás jako by se čas zastavil. Jak to děláte?
Žiju zdravě. Mám ráda svoje tělo, protože mi bylo dáno darem. Pečuji o ně a pečuji i o svoji duši. Stále se učím něco nového, mám ráda výzvy a pracuji s láskou, protože na každé práci si najdu to, co mě baví.
Mnoho lidí má dnes obavy z nové nemoci, koronavirus. Co byste jim poradila?
Aby se přestali bát. S pocitem obrovského strachu se stává člověk velmi lehce manipulovatelný se slabou imunitou. Tu je třeba posilovat. Může se stát, že ani nebudeme vědět jak a staneme se loutkou? Máme právo být svobodnými bytostmi, se svobodným myšlením a tvořením.
To je ale dost těžké, přestat se bát?
Není. Svět není ani dobrý, ani zlý. To, co vnímají vaše smysly, se pouze zrcadlí ve vaší duši a záleží jen na vás, jak se s tím vyrovnáte. Uvědomíte si, že nic není náhoda, že všechny věci se dějí, protože se dít mají. Vše má svůj důvod. Stačí vnímat svoji duši, vysvětlit si, proč se to děje a pak není třeba se bát. Jednoduché, ne?
Spíš bych řekl, že se to snadněji řekne, než udělá. Neměla byste nějaký konkrétnější návod, jak na to v praxi?
Právě změnou myšlení. Všechno je v hlavě. Učit se jinak žít, neposuzovat a odsuzovat, nechtít měnit ty druhé, ale sebe. Zákon přitažlivosti funguje. Nejsem nic víc ani nic míň, než ostatní, jen si tvořím život svým rozhodnutím a cítěním tak, abych se mohla na sebe zpět podívat s čistým svědomím a zvednutou hlavou, ale v pokoře k životu a jeho danostem.
A čemu se v rámci svých bohatých aktivit věnujete nejvíc teď?
V koronavirovém čase tvoření. Nikoliv smutku. Vytvářím energetické obrazy nabité láskou a radostí. Je možné se na ně podívat v mém Atelieru v Praze na Vinohradech po předchozím objednání. A samozřejmě i na mých webových stránkách.
