Co vlastně tehdy císař Rudolf II. podepsal? Majestát o náboženské svobodě. Pergamen, který přispěl k uklidnění v náboženských otázkách zemí Koruny české úplně stejně, jako o tři století později Versailleská smlouva k evropskému míru. Majestát nebyl podepsán s rozmyslem a po dohodě všech zúčastněných stran.
Byl podepsán pod tlakem, kterému už císař nedokázal vzdorovat. Na jedné straně nenáviděný bratr, na druhé konflikt mezi katolíky a protestanty. Oheň a voda. Kompromis nebyl možný. Turecké nebezpečí a Bočkajovo povstání v Uhrách. Císař, který na jedné straně nelitoval peněz pro svoje sbírky, byl neuvěřitelně lakotný, pokud se hovořilo o žoldu pro vlastní vojáky.
Se Španělskem a jeho pomocí nemohl počítat. Z bývalé říše, nad kterou slunce nezapadalo, se stalo jen velkohubé pozlátko, které si odmítalo připustit, že už rozhodně nehraje první housle. Nekonečná válka v Nizozemí a příměří s povstalci, které se dalo označit za prohru. V té době už lodi kdysi slavné Armady dávno hnily na dně Kanálu La Manche. Na výsluní se tlačila nová námořní velmoc. Madrid měl docela jiné starosti, než se zajímat o potíže Habsburka, který popřával sluchu jinověrcům, udržoval podezřelé styky a věřil více magii, než Písmu svatému.
Rudolf hasil požáry na všech stranách a nevěděl si rady. Matyáš postupoval a on se již chystal uprchnout do bezpečí v Sasku, čímž velice vyděsil kurfiřta, který se rozhodně do konfliktu mezi Habsburky nehodlal zapojit. Uhry i Morava patřily již Matyášovi a Matyáš vůbec nepochyboval o tom, že i Češi mu vyjádří podporu. K jeho velkému úžasu a zklamání se tak nestalo.
České stavy se postavili za Rudolfa. Z žádné velké lásky to nebylo. Bylo to jen a jen pragmatické uvažování. Matyáš nebyl dosud císařem a listiny s jeho podpisem neměly váhu zákona. Náboženskou svobodu mohl podepsat jedině panovník, to bylo uvažování, kterým se stavové řídily. Tak se i stalo.
Císař Rudolf, zdecimovaný nejen vlastními neúspěchy, strachem z bratra, i postupným rozkladem osobnosti, sžírané neléčitelným syfilisem, konečně podlehl a podepsal osudovou listinu. Fanatický katolík a kancléř Vojtěch Popel z Lobkovic odmítl listinu kontrasignovat. Listinu nakonec podepsal umírněný katolík a nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka. Listina byla založena do Zemských desek jako zákon. Zákon, který zemi přivedl k pobělohorské tragédii.
