Geniální tvůrce animovaných i loutkových příběhů se proslavil po celém světě. Režim za to inkasoval tolik potřebné valuty, a tak si ho předcházel a vůči ostatním „občanům socialistického zřízení“ měl značná privilegia. Ani to ho ovšem nezachránilo od zákazu, když si v roce 1965 dovolil natočit alegorii o boji umělce s totalitou.
Plzeňský rodák Jiří Trnka se naučil šít od své matky, která byla krejčovou. To se mu pak hodilo, když oblékal své loutky, které si sám i navrhoval a vyráběl. Jeho talentu si už na střední škole všiml jeden ze zakladatelů českého loutkářství, autor Spejbla a Hurvínka, Josef Skupa. To bylo pro Trnku klíčové – přivedl ho k loutkovému divadlu a nasměroval ke studiu na výtvarné škole v Praze.
Loutky jak živé
Ještě na škole začal kreslit pro časopisy a po škole začal ilustrovat knížky. Jeho hlavní kariéra, která dosáhla světového věhlasu, ale začala naplno rozkvétat až po druhé světové válce, kdy se rozhodl pro animovaný film. „Já jsem si chtěl prostě hrát, a tak jsem se snažil, abych si mohl hrát celý život,“ popsal svou práci sám Trnka.
Byl naprostý perfekcionista, nejraději dělal vše sám – od zrodu loutky až po její snímání políčko po políčku na kameru. Jeho výsledky na filmovém plátně jednoho anglického kritika zmátly natolik, že o Trnkově filmu prohlásil, že se jedná o podvrh – animace byla totiž tak dokonalá, že podle něj šlo o opravdové herce převlečené za loutky.
Walt Disney Východu
Trnka rád pozoroval svět kolem sebe a rozličné lidské typy v něm a díky tomu pak dokázal loutkám vdechnout skutečný život. A snažil se o to, aby promlouvaly bez ohledu na jazyk. „Umění je dobré, když mluví ke každému. Důležité je jen to, co umělec říká, obsah. Jde tedy o myšlenky, a ty nejsou jenom české, ty jsou vždycky jenom lidské,“ říkal o své tvorbě. Věrnost realitě se velice výrazně projevila také v jeho posledním filmu Ruka, kde beze slov přibližuje zápas umělce s režimem, který ho nutí „tvořit“ v zájmu vládnoucí moci. A když se jí ho nepodaří uplatit, přichází „vláda tvrdé ruky“ a nakonec zaplatí i životem.
Film sice získal řadu mezinárodních ocenění, ale po roce 1968 byl stejně zakázán, i když nezapomenut – v roce 1984 jej Americká filmová akademie označila za pátý nejlepší animovaný film všech dob. Trnka, který si díky svým originálním a poetickým filmům vysloužil přízvisko Walt Disney Východu, se už ale této satisfakce nedožil. Už po dokončení filmu Ruka musel kvůli těžké nemoci většinu svých pracovních aktivit omezit a v roce 1969 ve věku pouhých 57 let umírá.
Ikonické filmy Jiřího Trnky
- Postavy ve filmech Jiřího Trnky jsou převážně němé, před mluveným slovem dával přednost hudbě. Výjimkou byla slavná loutková adaptace Švejka, kterou vytvořil na popud Jana Wericha, přítele a souseda z pražské Kampy. Werich Švejka namluvil a Trnka na oplátku ilustroval Werichovu knihu pohádek Fimfárum. Filmu o Švejkovi si kritika cení, podle Trnkovy dcery Heleny ho ale otec rád neměl a dělal ho jen kvůli Werichovi.
- Americký týdeník Time zařadil jeho Sen noci svatojánské mezi nejlepší filmy roku 1960, po bok Godardova filmu U konce s dechem a Felliniho Sladkého života. Díky použitému formátu CinemaScope s poměrem stran 2,35 :1 se stal prvním širokoúhlým animovaným filmem na světě. Trnka toužil po tom, aby celý svět porozuměl jeho filmům i bez překladu, proto původně během celého filmu nemělo padnout jediné slovo, ale komise Československého filmu si nakonec vynutila přidání hlasu vypravěče alespoň v některých pasážích.
- Oblíbenou knížku Jana Karafiáta o svatojánských broučcích ilustroval Trnka hned dvakrát. Původní ilustrace jsou oproti pozdějším prostší, nicméně neztratily svůj nostalgický půvab a umělcův nezaměnitelný rukopis. V roce 1995 vznikl na motivy této knihy v koprodukci se Studiem Jiřího Trnky dvanáctidílný večerníček Broučci, jehož poetika se inspiruje právě jeho ilustracemi.
