Železnice patřila historicky k základním kamenům dopravy hlav našeho státu. Tzv. salonní vozy brázdily české luhy už s Františkem Josefem I. Ten svůj měl i první československý prezident T. G. Masaryk. Ani Gustav Husák nemohl zůstat pozadu.
Ale zůstal. Při porovnání salonních vozů prvního československého a posledního komunistického prezidenta na první pohled příliš rozdílů nenajdeme. Oba přece vozily hlavy státu, a tak musely být tím „nej“ na kolejích. Ano i ne.
První republika vs. zlatá éra socialismu
Na jedné straně to byl kultivovaný luxus a pohodlí z období první republiky, který dodala smíchovská firma Ringhoffer, na té druhé pak umakartový nevkus z šedých let šedesátých a sedmdesátých z dílny východoněmecké vagonky v Bautzenu. Ovšem stejně tak, jak rozdílné byly vagóny, byly rozdílné i světy, ve kterých sloužily.
Salonní celokovový vůz s pensylvánskými podvozky s označením Aza 80 uvedli ve firmě Ringhoffer do provozu 7. března 1930, v den prezidentových narozenin. Uspořádání interiéru bylo na špičkové úrovni té doby a svým relativně skromným luxusem i technickými vymoženostmi dodnes překvapuje mnohé.
„Výzdobu vozu navrhl architekt Josef Jonáš. Stěny jsou obloženy dřevem z australské třešně, do té je vložena řezba z pařeného dřeva hrušky. Salon se stolem pro šest osob osvětluje velký skleněný lustr s 86 žárovkami. Ve voze vedle ústředního salonu je koupelna, toaleta, malá a velká ložnice a oddíl pro doprovod,“ popisuje Martin Navrátil.
Zbytečný luxus?
Avšak není všechno zlato, co se třpytí. Při vzpomínce na první republiku a při pohledu na Masarykův luxusní salonní vůz napadnou každého až romantické představy o té době. Nicméně dřevo z australské třešně, skleněný lustr s 86 žárovkami a další vybavení dělalo Masarykovi společnost v době, kdy značná část československých obyvatel žila ve velké chudobě.
Masarykův vůz, který je nyní deponován v areálu Muzea ČD v Lužné u Rakovníka, využíval i protektorátní prezident Hácha. V květnu 1945 jím dokonce do Prahy přijel prezident Beneš a ke státnickým účelům se používal až do roku 1967, kdy jej nahradil novější vůz z Waggonbau Bautzen.
Výkladní skříň socialismu
Salonní vůz dodaný východoněmeckou vagonkou v roce 1968 byl spíše než luxusním vozem tuctovým výrobkem. Až na pár specialit daných jeho posláním jej totiž můžeme vnímat jako koženkově-umakartový výrobek, ovšem i to bylo ve své době moderní. Také obsahoval pohodlné ložnice nebo koupelnu se sprchou, v té ale byly běžné porcelánové baterie, které se montovaly i do bytových jader nových panelových domů.
Zvláštností vozu je snad jen to, že to byl právě ten, ve kterém se v roce 1968 před vpádem vojsk Varšavské smlouvy uskutečnilo jednání mezi Československém a Sovětským svazem v pohraniční stanici Čierná nad Tisou. Tento vůz byl v roce 1992 při rozdělení republiky předán slovenské straně.
Politické změny v letech 1968 až 1969 a rozdělení funkce prezidenta a prvního tajemníka KSČ vedly k objednávce dalších dvou obdobných vozů. Ty byly vyrobeny v roce 1971. Ve střední části vozu byl salonek pro deset osob, po jeho stranách jsou dvojice ložnic, každá má uprostřed společnou koupelnu. Maximální rychlost vozu byla 160 km/h.
Zdroj: Wikipedia
