• nezarazene
  • Zprávy
  • Stalo se
  • Sport
  • Kultura
  • Ze společnosti
  • Zajímavosti
  • Saša Uhlová: „Mzdová železná opona“ může znamenat i konec evropského projektu

    9.3.2024
    Jitka Kačánová

    Srdce novinářky a aktivistky Saši Uhlové bije nalevo, a i proto se snaží pomáhat těm, kterým společnost ubližuje, odstrkuje je nebo jim odpírá právo na důstojný život. Ve své zatím poslední knize Hrdinové kapitalistické práce v Evropě se zaměřuje na špatně placené práce, které pod změněnou identitou vykonávala na německé farmě, v irském hotelu nebo u francouzských seniorů.

    Vaše kniha Hrdinové kapitalistické práce v Evropě na mě silně zapůsobila. Co byste o ní řekla našim čtenářům?

    No, nepsala se mi úplně lehce a je v podstatě mým deníkovým záznamem z doby, kdy jsem pracovala v Německu na farmě, v Irsku v hotelu a ve Francii jako pečovatelka o seniory. Nejzajímavější pro mě bylo to, že jsem z té práce někdy byla tak unavená, že jsem nebyla schopna si deník ani psát. Částečně je to přepis telefonních rozhovorů, kdy volám svému manželovi a vykládám mu třeba celou hodinu, co se stalo, pak jdu spát a druhý den zase brzy ráno vstávám. Takže je to skutečně autentické, ale jenom díky tomu, že jsem měla ještě jinou možnost než psát. Byla jsem tak unavená, že jsem si nedokázala ani zapisovat.

    Co vám tato zkušenost dala lidsky nejvíc?

    Že i v pracovních podmínkách, které jsou opravdu strašlivé, vždycky potkáte nějaké lidi, kteří neztratí svoji lidskost. Hodně lidí se tam přizpůsobí do té míry, že začnou šikanovat svoje spolupracovníky, ale vždy jsou nějací lidé, kteří se tomu dokáží postavit. A díky nim jsem to přežila.

    Četla jsem i první část vaší práce, o tom, jak jste pracovala v Česku v různých špatně placených profesích. V čem jsou pro vás ty dvě knížky jiné?

    Tady jsem se víc soustředila jen na to období, kdy jsem byla tam. A zároveň je tam i část, kdy ta práce skončí, protože jsem ve dvou případech bydlela na ubytovnách, takže s těmi lidmi jsem se vídala i po práci. V tomhle je to obsáhlejší a komplexnější obrázek.

    Možná, že o to to bylo i složitější? V Česku jste mohla odejít domů…

    A tam si to napsat.

    Hlavně ta situace například na německé ubytovně, kdy se nemůžete zamknout, je vás spoustu na pokoji, v koupelně jsou strašné podmínky… Kde jsou podle vás hranice novinářské práce a kam až byste byla ochotná zajít? Někdy jsem totiž měla pocit, že už je to hodně za hranou.

    Naštěstí mám ještě jedno dítě, které není úplně velké, ta hranice je tak pro mě tvořená tím, že se musím vrátit domů, musím to přežít, protože mám nějaký závazek. Ale kdybych třeba byla bezdětná, tak si myslím, že bych tu hranici úplně neměla. V tomhle já jsem bezhraniční, protože mě to zároveň fascinuje. Je to poznání úplně nových věcí. Třeba zkušenost v Německu pro mě byla asi nejsilnější v mém životě. A jak se dělají třeba na vysokých školách různé řízené psychologické pokusy, tak mě tam mrzelo, že nemám psychologické vzdělání, protože to je situace, kterou by bylo zajímavé popsat – proč se ti lidé takto chovají, proč si sami ještě někde přidávají práci a tím si ty pracovní podmínky zhoršují? Proč si kolektiv nevytváří nějaké lepší podmínky, když tam není neustále nějaký šéf? To si ti lidé dělají sami. A mě by hrozně zajímalo, jak se to děje, co je to za mechanismus a nějak ho popsat. A to já neumím, já to popisuji jen antropologicky. Co vidím, to píšu.

    Ale možná jste si sama pro sebe našla odpověď, která ani třeba nemusí být úplně „psychologicky správná“, proč se takhle chovají. Proč se například navzájem šikanují?

    Protože v tom společenství existují nějaká pravidla a ti lidé se snaží, aby jim co nejlépe dostáli. A je pravda, že když někdo pracuje hodně pomalu, tak to přidělává práci ostatním. A i mně se stalo, že jsem pracovala se ženou, která byla taková zasněná, a já se kvůli tomu musela strašně rychle pohybovat, odnášet odpad, přinášet nové saláty a dělat všechno za ni, protože ona to nikdy nestihla. A uvědomila jsem si, že na ni nebudu protivná, protože jsem tam ta novinářka, která o tom pak bude psát. Ale že kdybych tam byla sama za sebe a byla by to dlouhá perspektiva, byla bych unavená, byla bych tam třeba už několik měsíců, nevím, jestli bych zvládla být milá. Takže to je asi něco, co vás semele.

    Říkala jsem si, že někteří lidé jsou na tom opravdu hodně špatně ekonomicky, ale že někteří by tam ani být nemuseli, ale chtějí mít víc…

    Pro některé to je nějaký útěk ze života. A nebo právě to, že třeba odjeli, protože neměli peníze, a pak si zvykli na to, že teď mají peněz relativně dost. Můžou si koupit hezké věci, v Německu je to levné, takže oni si koupí něco sobě a ještě pošlou peníze domů. Svým dětem třeba zaplatí tablety, nebo s nimi pak jedou na dovolenou, ale v blízkém kontaktu nejsou. A myslím si, že tam je víc důvodů, protože třeba i utekli ze svých domácností. Můžou řešit to, že třeba nejsou šťastní v tom soužití. A pak si myslím, že po nějaké době člověk ztratí schopnost vrátit se zpátky. Třeba i kvůli tomu, že v takovém prostředí se hodně lidí stane alkoholiky.

    Nakolik si myslíte, že systém, který panuje u nás a v Evropě, je zodpovědný za to, že se tohle děje? Nebo nakolik si za to můžou ti lidé sami, když s těmi nelidskými podmínkami souhlasí?

    To je dobrá otázka. Já si myslím, že vždycky je pravda vlastně obojí. Jako problém vidím to, že po roce 1989, po pádu železné opony, se transformace dělala takovým způsobem, že dodnes je vidět, kde ta železná opona byla. Dnes se tomu říká „mzdová železná opona“. Když se podíváte na výdělky v Bulharsku nebo v Rumunsku a srovnáte je s výdělky třeba v Lucembursku nebo v Německu, tak je to velký rozdíl. To si myslím, že se dá těžko těm lidem vyčítat, protože všichni víme, jak těžké je ovlivnit svoji vlastní vládu, a že třeba volby nedopadají úplně tak, jak bychom si představovali. Velká část lidí nechodí volit, protože rezignovali. A není to tak jednoduché svým volebním hlasem nebo nějakým angažováním se čímkoliv jednotlivé věci nějak změnit. Ani já to nemůžu změnit svým psaním a přístupem do médií, natožpak nějaký jednotlivec. Vidím tam tak odpovědnost třeba lidí i z evropských struktur. Oni o tom teď začínají uvažovat a uvědomují si, že ten velký rozdíl může znamenat i konec evropského projektu. Že ta nespokojenost a velké sociální rozdíly v rámci Evropské unie nejsou pro evropskou integraci dobré.

    Peroutkova cena

    Počátkem února, již po dokončení našeho rozhovoru, obdržela Uhlová Cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2023. Vyznamenaní by měli vykazovat vlastnosti, které zdobily Ferdinanda Peroutku, totiž bezúhonnost před zákonem i vlastním svědomím a vysokou mravní integritu, která vylučuje rozpor mezi slovy a činy. Dále musí být osobně odpovědní za společenské důsledky svého publicistického působení. Jejich profesní práce má mít mimořádnou úroveň násobenou precizností výrazových prostředků a krásou jazyka.

    Na celý rozhovor se můžete podívat zde: https://tv.a11.cz/video/rozhovor-sasa-uhlova/

    Zdroj: A11 TV



    Nepřehlédněte