Letošní Sedlecká pouť (na předměstí Kutné Hory, v prostorách zhruba od katedrály Nanebevzetí Panny Marie po supermarkety na okraji největšího kutnohorského sídliště) se od 14. do 18. dubna těšila vzdor varovným předpovědím celkem slušnému počasí a jedné z největších návštěv své historie. Už přibližně 2 000 návštěvníků hned v první den konání naznačilo, že lidé po dvouleté, koronavirem vynucené pauze, toužili po návratu tradičního „velikonočního“ termínu – a v dalších dnech tuto vysoko nastavenou laťku mnohonásobně překonávali.
Hlavním organizátorem poutě byl již po dvaadvacáté Josef Tříška se svými syny, účastníkem ovšem již po padesáté. „Je to pro nás každoroční srdeční záležitost“, zdůraznil.
Jak mě informoval Jakub Skyva, koordinátor PR a komunikace Sedlecké poutě, stánkařů s nejrůznějším sortimentem byla asi stovka, atrakcí pětašedesát (mezi nimi i čtyři unikátní novinky). Nad celým tím mumrajem (vyvoláváním prodejců a provozovatelů houpaček, kolotočů, autíček, k obloze „vystřelované“ koule s lidskou posádkou, strašidelných hradů, lochnesek a monster, připomínajících záběry z vědeckofantastického filmu, halasnou muzikou, linoucí se z mnoha tlampačů), se pozvolna otáčelo 36 metrů vysoké kolo, umožňující návštěvníkům neobvyklé pohledy nejen na Kutnou Horu a její dominanty, ale i do širokého okolí. Samostatnou kapitolu tvořily pochutiny – od tradičních přes thajskou čínskou, japonskou kuchyni až k maďarské, slovenské, polské, apod. Pochopitelně, nápoje všemožného druhu nemohly chybět..
V pondělí večer se vše jako mávnutím kouzelného proutku zastavilo, oněmělo, utichlo. A ráno následujícího dne bylo celé prostranství uklizeno, dopravní omezení a uzávěrky zrušeny. Zbyly jen vzpomínky a naděje, vyjádřené v mnoha variantách téhož: „Ať se na Sedlecké pouti za rok opět sejdeme – snad v lepších a poklidnějších časech!“
