Vedle legendárního útěkáře Jiřího Kajínka se v 90. letech podobným kouskem proslavil i Ladislav Winkelbauer. Ale na rozdíl od zmíněné vězeňské celebrity, která se těšila dočasné svobodě jen pár týdnů, Winkelbauer unikl mřížím na dlouhých 216 dnů. A kdyby na sebe neupozornil muže zákona sám, mohlo být venku ještě mnohem déle.
Do vězení se dostal ještě v 80. letech za krádež auta a v roce 1988 se mu podařilo se svou přítelkyní utéct na cizí pas do Západního Německa. Po revoluci se vrátil a začal na Karlovarsku „podnikat“: Víceméně se snažil vylákat z bank co nejvíc úvěrů prostřednictvím nákupu budov, na které si bral další půjčky – například na penzion, restaurace nebo továrnu. Se svým známým Petrem Plívou se také rozhodl, že budou vyrábět rakve. Vzhledem k válce v Jugoslávii předpokládali, že o jejich zboží bude enormní zájem. Jenže poměrně brzy se rozhádali a Winkelbauer začal Plívu tvrdě vydírat. V tom mu pomáhala i jeho bývalá přítelkyně Jolana Keyřová a další společník Petr Bureš.
Zákeřný útok semtexem
Protože však Keyřová i Bureš byli svědky jeho kriminálního chování, Winkelbauer se rozhodl je umlčet. Vymyslel cestu dvěma auty na Slovensko. V jednom z nich seděl Winkelbauer a jeho nový kamarád Ivan Zerzáň, v druhém autě, napěchován semtexem, právě Keyřová a Bureš. Na dálnici na Brno Winkelbauer náhle odbočil na Benešov a druhé auto ho následovalo. Poblíž obce Týnec pak na dálku semtex odpálil a Keyřová ani Bureš explozi nepřežili.
Později při vyšetřování Winkelbauer nejprve popíral, že by o semtexu vůbec věděl, pak přiznal, že o něm tedy věděl, ale výbuch byl prý nešťastná náhoda. Nikdy se k tomuto zločinu nepřiznal a soud ho uznal vinným na základě Zerzáňových slov, který byl ovšem z této vraždy původně obviněný také. Kvůli tomuto procesu vznikl dokonce spolek na obranu nespravedlivě odsouzeného Ladislava Winkelbauera, jehož členové byli pevně přesvědčení, že skončil ve vězeňské cele neprávem. Z té ale ještě před vynesením rozsudku Winkelbauer utekl. A to hned dvakrát.
Odemkl si pouta
V červnu 1994 došlo k oné explozi a v říjnu téhož roku Winkelbauera i Zerzáně zatkla policie. V srpnu dalšího roku ho převážela eskorta z policejního oddělení v Bartolomějské ulici do vazební věznice na Pankráci. Winkelbauer měl u sebe ručně vypilovaný klíček od jednoho vězně, kterým si v nestřežené chvilce odemkl pouta, odzbrojil policisty a donutil je, aby ho odvezli k letišti Točná. Tam je přivázal ke stromu a ujel. Nešťastné policisty kromě obrovské ostudy čekal za nedbalost i přísný trest.
Počáteční pátrání policii zkomplikovalo i to, že právě v den jeho útěku v Praze hráli Rolling Stones, a proto bylo město plné cizích lidí a zmatku. A i když se dokonce obrátila na Interpol, přesto jí více než půl roku úspěšně unikal.
Paranoia
Přitom Winkelbauer se nijak zvlášť neskrýval. S obarvenými vlasy na blond navštěvoval různé pražské podniky, zejména si oblíbil bar Divadla Na zábradlí. V březnu roku 1996 ale přece jen jeho psychika napětí z několik měsíců trvajícího útěku nevydržela. Pod vlivem drog začal trpět utkvělou představou, že po něm jde policie, a začal ohrožovat lidi v baru i na ulici nožem. Pak zaběhl do náhodně vybraného bytu na Smetanově nábřeží, kde narazil na americké turisty. Ti se domnívali, že je to nějaký narkoman, který jim přišel vykrást byt. Protože je ohrožoval, zpacifikovali ho a zavolali policisty. A ti až v nemocnici, kam Winkelbauera odvezli, zjistili, koho jim vlastně nebojácní Američané pomohli zatknout.
Ještě o jeden útěk, tentokrát neúspěšně, se Winkelbauer pokusil v říjnu 1996, kdy pomocí nohy od stolu spolu se dvěma dalšími vězni vyboural tunel, pomocí kterého se dostali na střechu pankrácké věznice. Odtamtud se ale už dál hnout nemohli, a tak se po několika hodinách vzdali. V listopadu téhož roku byl odsouzen na 23 let ve vězení, odkud nakonec vyšel už po osmnácti letech trestu.
