• Zprávy
  • Stalo se
  • Sport
  • Kultura
  • Ze společnosti
  • Zajímavosti
  • nezarazene
  • Slavný herec byl tak trochu Cvach i v reálném životě

    Herec od pánaboha, jak o něm řekl Radovan Lukavský, v mezilidských vztazích hodně selhával. Své o tom ví jeho někdejší kolegové, přátelé, manželky i partnerky. Když se ale objeví na televizních obrazovkách, svým vášnivým a až urputným hraním si diváky podmaní i dnes. A jeho poklesky jsou v tu chvíli už dávno zapomenuty.

    Josef Vinklář, původem z Českého ráje, ještě jako malý chlapec vystupoval v Dismanově rozhlasovém dětském souboru a už v patnácti letech se ocitl na prknech pražského Divadla Satiry, když zaskakoval za nemocného kolegu. Zůstal tam další dva roky, dokud mu „nehodil“ lano sám veliký Jan Werich. Vinklář později na jejich společné roky v divadle vzpomínal jako na nejkrásnější školu života. Jinou ani neměl, sám totiž vyšel „ze základky“, a tak se setsakramentsky snažil, aby všem okolo dokázal, že i bez vzdělání je skvělým hercem.

    Cvach jak vyšitý!

    A tím beze sporu byl, svědčí o tom stovky rolí, kterých se výborně zhostil jak ve filmu, tak i na divadle, a díky kterým dodnes zůstává v srdcích diváků. Nejvíc jako inspektor Bouše z cyklu Hříšní lidé města pražského, boxer Arnošt Ticháček ze seriálu Byl jednou jeden dům, stárnoucí žižkovský uhlíř Ondřej Bozděch v nostalgickém příběhu Poločas štěstí. A zejména ve své nejslavnější roli slizkého kariéristy doktora Cvacha z Nemocnice na kraji města.

    A snad právě komplex z toho, že nemá na hraní „glejt“ se podepsal na jeho chování vůči kolegům. Někteří z nich na něj totiž prozradili, že na ně sbíral kompromitující informace a zapisoval si je do notýsku, aby je mohl kdykoliv použít proti nim. A vládnoucímu režimu se snažil zavděčit tak urputně, že se dokázal otočit zády i vůči svým kamarádům.

    „Pro vás přijede ta loď“

    Jedním z nich byl například spisovatel, dramatik a někdejší disident Pavel Kohout. „Nejvíc mne bolel mužský, kterého jsem měl moc rád, protože jsme spolu v podstatě vyrůstali, Josef Vinklář. Měl v roce 1977 patetické vystoupení v televizi, kde říkal, že naše lodi pluly dlouho společně, ale teď pluje každá jinam,“ vzpomínal před časem ve společném rozhovoru se svou dcerou Terezou Boučkovou pro časopis Reportér.

    „Na to navazovala hezká historka z restaurace Olympia. Byli jsme tam a hrozně pršelo, vrchní nám zavolal taxík, a když přijel a ohlásil ‚je tu taxi‘, Josef se k němu hnal. A vrchní mu říká – ‚pro vás, pane Vinkláři, přijede ta loď‘“, doplnil Kohout.

    Dvě ženy a tři svatby

    Pohledný Vinklář byl věrolomný i vůči svým ženám. Tou první byla Jana Dítětová, někdejší zázračné herecké dítě z Plzně. Měli spolu syna Jakuba, ale manželství jim dlouho nevydrželo. Traduje se, že jednoho dne Vinklář z jejich bytu odešel jenom v bačkorách a už se nikdy nevrátil. Přesto na Janu vždy vzpomínal s láskou a vděkem.

    Osudovou ženou se mu pak stala herečka a spisovatelka Ivanka Devátá, s níž měl syna Adama. S tou se oženil dokonce hned dvakrát, ale jejich velká láska pokaždé „dojela“ na Vinklářovu slabost k jiným ženám.

    „Já jsem byla pravdomluvná, zato on lhal, jak dýchal. Člověk mu nemohl věřit, ani že prší. On lhal, i když nemusel. Furt jiskřil, to bylo bezvadné. Jenže pak se ukázalo, že chodí moc často jiskřit jinam – a to mě nebavilo. Nesledovala jsem ho, nebyla jsem žárlivá. Nemohla jsem být žárlivá, protože bych se z toho zbláznila. Ani jsem nevěděla, že je mi tak často nevěrný,“ popsala později jejich soužití Devátá.

    S ženskými skončil

    V druhém rozvodu hrálo velkou roli i to, že se bezhlavě zamiloval do jedné z nejkrásnějších českých hereček Jany Březinové se šíleně smutnýma očima. Ta se kvůli němu málem rozvedla také, ale nakonec jeho štířímu magnetismu odolala.

    Ztratit hlavu kvůli ženě dokázal Vinklář i na stará kolena, když se chtěl z velké lásky dokonce vzdát herectví a odstěhovat se do Kanady. Jenže i tato žena byla vdaná a nakonec ho rovněž odmítla. A to byl prý okamžik, kdy si řekl, že s ženskými už nadobro končí.

    Do posledního dechu

    S divadlem, které miloval nadevše, ale rozhodně nekončil. Přestože v divadelním angažmá, od roku 1983 ve „Zlaté kapličce“, strávil šedesát let, pracoval až do poslední chvíle. Symbolicky nacvičoval hru svého dávného přítele Pavla Kohouta, kterému se za své chování omluvil, s názvem Malá hudba moci. Už ji bohužel nedozkoušel, i když prý zemřel s otevřeným textem. Ve věku 76 let podlehl rakovině plic, o které do poslední chvíle neřekl ani svému synovi a ještě den před smrtí si u jeho přítelkyně objednal knedlo, zelo, vepřo. Nikdy ho ale už neochutnal.

    Citáty Josefa Vinkláře

    • Každý herec je formovaný také postavami, které hraje – a to k lepšímu i horšímu. Celý život se mi na herectví líbila šance proměnlivosti, kdy jednou můžete být největší darebák a jindy jeho naprostý opak. Herci většinou mají touhu hrát záporné role, protože jsou zajímavější, bohatší a složitější. Právě u nich je potřeba sáhnout hluboko do sebe, vytáhnout své ctnosti, a hlavně nectnosti, a dokonce je bezostyšně zveřejnit. Je to těžké, ale dělá to z dobrých herců velké herecké osobnosti.
    • Stáří má jedinou výhodu, pokud jde o profesi. Můžete si skutečně vybrat to, co chcete dělat, a odmítnout, co nechcete. Přijímám jen takové nabídky, které mě těší, role, které mě zajímají.
    • V životě jsem nikdy nikomu nezáviděl, spíš jsem schopen velkého obdivu k výlučnosti a výjimečnosti. Možná je to tím, že mám své kořeny na vesnici. To vesnické klukovství strašně pomáhá nehrát si na důstojnost. Neoblékat si ráno se sakem podobu na celý den, protože stejně nakonec každý pozná, že je to póza. Herec by měl být ve všedním životě svůj, aby mu zbylo dost sil, až se večer rozevře opona.
    • Nevadí mi, že si mě lidé spojují s doktorem Cvachem, protože ta role byla zajímavá a komplikovaná. Navíc mě zaujalo, že scenárista Dietl měl odvahu ukázat prstem na takového člověka – kripla, který jiným lidem otravuje život a brání jim v hezkém životě nebo práci a který četl úplně zbytečně knížky, protože z nich nikdy nic nepochopil.

    Zdroj: Wikipedia, Blesk, iDNES.cz



    Nepřehlédněte