Původní smíchovský hřbitov se nacházel kolem kostela svatého Filipa a Jakuba na Jakubském, dnes Arbesově náměstí. Byl však zrušen po roce 1787 v období josefínských dekretů, zakazujících pohřbívání uvnitř městských hradeb. Kostel byl pak roku 1891 také zbořen, a to i přes značné protesty obyvatel. Malostranský hřbitov, nacházející se v Košířích, se tak stal hlavním pohřebištěm pro celou levobřežní část Prahy. I přes jeho rozšíření roku 1862 přestal záhy kapacitně dostačovat a tak byl nakonec roku 1884 definitivně uzavřen.
Pozemky, na kterých se Malvazinecký hřbitov rozkládá, dříve náležely k usedlosti pražského měšťana Tomáše Malvazy (podle některých pramenů Malvazína), založené roku 1628 na místě bývalé vinice. Odtud také pochází název Malvazinky. V roce 1875 je zakoupila smíchovská obec s úmyslem zbudovat zde nový hřbitov.
Návrh řešení a úpravu hřbitova vypracoval architekt Antonín Barvitius (1823 v Praze – 1901 tamtéž), mj. autor kostela sv. Václava na Smíchově, dnes již neexistující budovy Těšnovského nádraží v Praze, budovy smíchovské radnice, Lannovy vily, ale také jeho a Schebkovic unikátní hrobky na Olšanských hřbitovech a řady dalších staveb po celých Čechách.
Hřbitov byl vysvěcen 31. prosince 1876, kdy zde zároveň proběhl i první pohřeb. Za dobu své existence byl hřbitov dvakrát rozšířen, naposled roku 1897, kdy bylo vybudováno nové zázemí hřbitova a márnice, která byla později využívána jako kaple a smuteční síň. Z původní rozlohy 3,2 hektaru se hřbitov do současnosti rozrostl na dnešních 7,58 hektaru a je tak čtvrtým největším pohřebištěm v Praze.
Roku 1896 byl slavnostně vysvěcen zdejší novorománský kostel, pojmenovaný po ss. Filipovi a Jakubovi, patronech Smíchova. Kostel byl postaven podle návrhu městského stavitele Adolfa Duchoně (1854 – ?)) a při jeho stavbě byl použit materiál ze zrušeného stejnojmenného kostela na dnešním Arbesově náměstí. Byly sem přemístěny také Wildmannovy a Brokoffovy sochy a rovněž i dva zvony, pocházející z tohoto kostela.
Socha sv. Václava v tomto kostele je dílem Čeňka Vosmíka.
Od roku 1879 se zde konaly pravidelně hřbitovní májové slavnosti, které pořádalo Družstvo svatého Václava, ve své době velmi oblíbené a hojně navštěvované.
U hlavní brány do hřbitova se nachází 6 metrů vysoký, raně barokní sloup se slunečními hodinami, pocházející z roku 1675. Původně byla tato boží muka umístěna na takzvané zbraslavské silnici, naproti dnešnímu Smíchovskému nádraží, u dnes již neexistujícího domu č. p. 193. Nápis na základové desce zní „Roku, kdy Vltava vystoupila až sem a způsobila povodeň“ a vztahuje se k velké vodě roku 1737.
K Malvazineckému hřbitovu přiléhá na západní straně takzvaný Nový židovský hřbitov na Smíchově, který byl založený roku 1903 a pohřbívalo se na něm až do roku 1990, urny dodnes. Hřbitov je přístupný z Peroutkovy ulice po domluvě se správcem hřbitova (603 299 796).
Na hřbitově je pohřbeno několik významných osobností – prezident Antonín Novotný, objevitel krevních skupin Jan Janský, spisovatelé Jakub Arbes, Ondřej Sekora, Ladislav Klíma, Egon Bondy, Jiří Gruša nebo Jiří Karásek ze Lvovic, herci Ferenc Futurista a jeho bratr Eman Fiala, Soběslav Sejk a herečka Antonie Nedošinská, operetní diva Mařenka Zieglerová, filmový režisér František Vláčil, divadelní režisér Petr Lébl, moderátor, herec a režisér Vlado Štancel, prvorepublikoví novináři K. Z. Klíma, Franta Kocourek, František a Ivan Sekaninové, hudebníci Mejla Hlavsa a Rudolf Rokl, skladatel Jan Malát, sochaři Čeněk Vosmík a Celda Klouček, filosof Milan Machovec, historik Emanuel Poche, historik umění Vincenc Kramář, fotbalista František Veselý nebo Josef Walter, konstruktér, průmyslník a zakladatel firmy Walter.
Na loučce rozptylu spočinul popel herce Eduarda Cupáka a hudebníků Ivo Pešáka a Karla Velebného. A vzpomínám matně, že jsem tam také viděl hrob Raoula Schránila v době, kdy byl populární herec ještě živ.
Zdroje: Správa pražských hřbitovů; Jeroným Lány: Hřbitov Malvazinky
