Slavný operní zpěvák na velmi úspěšném turné s lidovými písně zažívá to, co jako operní pěvec nikdy nezažil – publikum zpívá s ním. V diáři už má ale termíny i na rok 2027 a ví třeba i to, že k jeho sedmdesátinám, které ho čekají za dva roky, nasadí Národní divadlo Wagnerovo Zlato Rýna, během něhož ve své možná nejslavnější roli doslova nesleze z jeviště.
V roce 1981 jste nastoupil do svého prvního angažmá v Prešově. Poté přišly Košice, později jste vyhrál Pražské jaro a dostal jste angažmá v Národním divadle v Praze. Vystupoval jste ve slavných operních domech, v La Scale v Miláně, Královské opeře v Londýně nebo v Metropolitní opeře v New Yorku. Byl to sen, nebo to tak ten život přinesl?
Takový sen snad ani člověk nemůže mít. Mým snem bylo dobře zpívat. Nikdy bych ale netušil, že se po prvním angažmá v Prešově dostanu třeba do milánské Scaly nebo do Metropolitní opery. Snem pro mě bylo už to, když jsem v roce 1986 vyhrál Pražské jaro a dostal angažmá do Národního divadla. Myslel jsem, že tam i skončím, ale pak mi začaly chodit nabídky. Ten sen byl tedy takový nepředvídaný. Což bylo moc hezké.
Ta cesta je neuvěřitelná, ale musela být někdy i trnitá. Protože operní prostředí bývá tvrdé, je to tak?
Je to tak, byla trnitá. Po angažmá v Prešově a Košicích mi volali na jeden záskok do Prahy, na představení Evžena Oněgina. A na tom představení seděl agent z Vídně, který mě poté pozval na přezpívání a dostal jsem ve vídeňské opeře angažmá. Nebylo to ale nejlepší období. Do Vídně jsem se dostal velice brzy, nebyl jsem ještě připravený na ty velké operní domy. Možná je to i tou lví povahou, že když člověk něco dělá, chce něco dokázat. Poprosil jsem intendanta, že chci odejít a že chci angažmá přerušit. Vrátil jsem se do Prahy a začal jsem na sobě pracovat.
Vyjmenovali jsme, kde všude jste zpíval, ale od určité doby jste byl v Česku manželem Hany Zagorové.
Tak to je.
Jak jste to prožíval? Byla to určitá nálepka, jaké to pro vás bylo?
Pro mě příjemné. Tohle jsem ještě vlastně nikomu neprozradil. Když jsme se seznámili, Hanka mi řekla, že vztahy, které měla, řeknu to slovo, krachly, také proto, že partneři se vedle ní necítili moc dobře. Jestli se tam vytvořila žárlivost nebo něco takového…. To naštěstí u mně nebylo. Mně to strašně imponovalo, že já, ze začátku neznámý člověk, jdu na večeři nebo do divadla se slavnou Hanou Zagorovou. To bylo moc hezké. A ona mi opravdu hodně pomohla. Třeba s mou výbušnou povahou lva. Vždy mi říkala, že jsou věci, které se dají v tichosti a v klidu vysvětlit a toho člověka to naštve víc, než kdybych na něj křičel.
Strávili jste spolu 30 let, tak je jasné, že se bude Hanka Zagorová prolínat i tímto rozhovorem. Také jste spolu zpívali. Jaké to pro vás bylo věnovat se jinému žánru, než je opera?
Zase mi pomohla. Duetů nemáme hodně. Nespočetněkrát nám ale nabízeli, ať děláme turné spolu, ale my jsme to v podstatě nikdy nevzali. Říkala, ty máš svoje publikum a já mám svoje publikum, začneme to míchat a co z toho vznikne? Pak mě oslovilo vydavatelství, abych udělal šansonovou desku, a tak jsem hodně poslouchal, co Hanka dělá. A poslouchal jsem Hanu Hegerovou a francouzské věci, strašně mě to bavilo. Šansony totiž nemůžete zpívat operním zpěvem, pak to ztratí atmosféru.
Od opery jste se ale odklonil ještě víc, vydal jste desku lidových písní, která se jmenuje podle jedné z nich, Rež, rež, rež. Máte lidové písně rád?
Jednou jsem se vrátil z vydavatelství a říkal jsem Hance, že jsem dostal nabídku vydat desku lidovek. Hanka se tak na mě podívala a řekla, ale ty jsi nikdy lidovky nezpíval, tak to si rozmysli. Řekl jsem si, že to zkusím a je mi líto, že už je neslyšela. Zpívat lidovky mě ale bavilo, udělali jsme i turné. A co v opeře nikdy nezažijete, aby publikum zpívalo s vámi. Teď publikum zpívá i se mnou.
V opeře máte na kontě desítky slavných rolí. Nejvíce jsou s vámi ale spojované opery Leoše Janáčka a Richarda Wagnera. Máte vy nějakou oblíbenou, nebo to tak nejde říct?
Janáčkovu Její pastorkyni jsem dělal mnohokrát, v 16 různých produkcích. Vždy se stejným zpíváním, ale vždy s jinou režií. Hodně mě to bavilo. A z Wagnerových oper jsem zpíval velmi často Zlato Rýna. Jsem moc rád, že jsme se domluvili s Národním divadlem, že tento titul nasadí až mi za dva roky bude sedmdesát. Národní divadlo připraví celý Wagnerův cyklus a mám radost, že si budu moct tuto roli – doufám, že ve zdraví – zazpívat v Národním divadle v Praze. Nedávno jsem Zlato Rýna opět hrál v Americe a je to nádherné zpívání. Celá ta opera trvá bez pauzy dvě hodiny a 40 minut a po 20 minutách se já objevím na jevišti a už z něj do konce představení neslezu. Člověk si tak musí svou sílu rozložit, nejde, aby ze začátku zpíval dobře a pak už jen šepotal. Tu roli jsem se učil půl roku, je totiž ještě ve staroněmčině.
Je rozdílné zpívat operu v různých jazycích?
Je to jiné. Dnes už se všude hraje v originální verzi, tedy v jazyku, v jakém byla opera napsána. Báječně se zpívá samozřejmě italsky, nejhorší to je asi v němčině. I když právě v němčině je kompletně Wagner. Těžké pro mě byly Hoffmannovy povídky ve francouzštině, kterou neumím, Francouzi vám přitom neodpustí ani jedno slovo. Ale v českých operách, v nichž vystupují cizinci, někdy zpívají naprosté nesmysly. Já je tedy nepoučuji, od toho je tam někdo jiný. Ale někdy z toho dostáváme záchvaty smíchu.
V Itálii publikum, když se mu něco nelíbí, bučí. Byl jste toho někdy svědkem?
Svědkem toho jsem byl, naštěstí nebučeli na mě, ale na režiséra. Byla to opravdu špatná produkce. Režisér ale z jeviště lidi ještě vyprovokoval, když si dal na pódiu při prvním bučení ruku k uchu ve smyslu, slyším dobře? Pak bučeli už všichni.
V Divadle Kalich se aktuálně hrajete muzikál s hity Hany Zagorové Biograf láska. Viděl jste ho?
Ano, viděl. Vzpomínat už zvládám. Ale po Hančině smrti, když byla pořád v televizi, tak jsem ji přepnul, to jsem nedal. Ale teď už ano.
Budou další vzpomínkové koncerty?
Ne. Myslím, že méně je více. V Lucerně i v O2 Areně to bylo krásné, ale nemyslím, že by bylo dobré dělat hned další.
Haně Zagorové jsme věnovali i jeden speciální díl Mladého světa, s Karlem Vágnerem a Míšou Tomešovou. Mluvili jsme o tom, jak důležité pro ni byly texty…
Na texty si velmi potrpěla. A když si některé sama psala, nebylo to tak, že by je napsala za den nebo za dva. Ale opravdu pomalu na tom pracovala. Když mi četla třeba písničku Mít tě ráda, o které říkala, že je pro mě, nemohl jsem ani mluvit, i Hanka sama se u toho rozbrečela. Má ale spoustu krásných textů. Bez dobrého textu nevzala písničku.
Co vy a muzika? Co rád posloucháte?
Třeba Queeny. Mám taky hodně rád jazz. A když jsem unavený a ani nechci nic slyšet, stejně mě uklidňuje hlas Franka Sinatry.
A zpíváte si při tom poslouchání?
Poslouchám jen desku. Zpěváka neruším.
A jsou sousedi zvyklí na to, že se třeba rozezpíváváte?
Mám za sousedku úžasnou paní zubařku, ta mě nechává. Nikdy neřekla, abych nezpíval. Ale doma to většinou dělám málo, tam se spíš učím. Rozezpívám se hlavně v divadle, chodím tam třeba hodinu a půl před představením.
Aktuálně si užíváte turné k vašemu albu Rež, rež, rež, o kterém už jsme mluvili. Co vás na podzim ještě čeká?
Máme za sebou nádherné koncerty, ale pokračujeme až do Vánoc. Mezi nimi ale ještě také odletím do Ameriky, kde se bude opět hrát Zlato Rýna. Ale pokračujeme dál a dál a už máme termíny i na příští rok.
Na jak dlouho dopředu vlastně máte zaplněný diář?
Teď už mám termíny i na rok 2027. Když mi bylo o 20 let méně, byl jsem z toho nadšený. Ale teď už samozřejmě uvažuji i tak, co já vím, co bude v roce 2027?
Zdroj: autorský text
