„Tak už jsou zase spolu!“ Tato věta spolu s obrázkem dvou legendárních francouzských herců – Alaina Delona a Jean-Paul Belmonda krátce po smrti prvně jmenovaného prolétla sociálními sítěmi.
Ano, z toho nejlepšího z francouzského filmu 60. let minulého století zbyla mezi živými už jen Brigitte Bardot. A právě k ní Delona kvůli jeho tajemné kráse často přirovnávali. Kromě ikonického vzhledu a neskutečně modrým očím v jeho přitažlivosti hrála velkou roli i jistá odtažitost, záhadnost a chlad, kterým se obklopoval. Mohlo za to prý jeho těžké dětství, kdy jeho otec krátce po rozvodu zmizel neznámo kam a matka ho pak dala k adopci. Potom se protloukal po internátech, odkud ho neustále vyhazovali, a v 17 letech dobrovolně narukoval do Indočíny, odkud ho ale kvůli krádeži džípu vyhodili také.
Jeho další kroky vedly do pařížského podsvětí, oficiálně se živil jako číšník, ale podle některých pramenů byl gigolem a také se „staral“ o několik prostitutek. Naštěstí mu ale jeho tvář, kterou prý podědil po matce a díky které mu říkali ďábelsky krásný anděl, otevřela dveře do světa filmu.
Světový idol
„V 60. a 70. letech byl vedle Jeana Gabina, Jean-Paula Belmonda nebo Louise de Funese francouzským filmovým symbolem. Jeho stopa a žánrový záběr ve filmu jsou mimořádné. Byl světovým idolem, což se stává málokterým hercům. Byl u toho, když se v 60. letech v kinematografii děly převratné věci,“ řekl o něm krátce po jeho smrti režisér Fero Fenič.
Právě v této době natočil Delon své nejslavnější filmy, například Rocco a jeho bratři, Gepard, Melodie podzemí nebo Borsallino a jeho popularita byla na vrcholu. Pak se mu ale ve filmovém průmyslu dařilo čím dál tím méně a v roce 1997 ohlásil konec své herecké kariéry. Od té doby o něm bylo už slyšet především kvůli jeho kontroverzním výrokům, kterými si proti sobě poštvával nejen francouzskou veřejnost.
Krásný mizera
Za svoje přátelství s krajně pravicovým francouzským politikem Jean-Marie Le Pen, odpor vůči adopci dětí homosexuálními páry nebo násilí vůči ženám si v roce 2019, poté co mu na filmovém festivalu v Cannes udělili Zlatou palmu za celoživotní dílo, proti sobě „vykoledoval“ petici americké organizace Woman and Hollywood, která ho v ní nazvala „rasistou, homofobem a misogynem“.
Kritika za jeho názory i špatný zdravotní stav vedly k tomu, že se na stáří před světem uzavíral. „Život už mi nic nepřináší, všechno jsem poznal a viděl. Hlavně ale nenávidím tuhle dobu, lidé jsou falešní, všechno se točí kolem peněz, je mi z toho na zvracení, takový svět opustím bez lítosti,“ řekl již před několika lety v jednom rozhovoru.
Chtěl zemřít s Loubem
Útěchu hledal pak u svých psů, kteří podle něj byli stejní jako lidé, jen lepší. „Byli jediní, kteří mě bezpodmínečně milovali, kteří tu pro mě byli vždy a nežádali nic na oplátku,“ řekl o svých čtyřnozích společnících, kterým vybudoval na svém panství v Douchy hřbitov, kde je nyní na padesát psích náhrobků i s jejich jmény. A právě tady chce být Delon pohřben, o státní pohřeb v Invalidovně, jaký Francie vystrojila například před třemi lety Belmondovi, rozhodně nestál.
„Celý můj život je tam, v hrobech mých psů,“ prohlásil před časem Delon. Přál si, aby mohl zemřít spolu se svým milovaným psem Loubo, kterého nazýval spřízněnou duší. Ten ho však přežil a spolu s Delonovými dětmi byl zmíněn mezi těmi, kdo světu oznámil odchod této filmové legendy.
Zdroj: ČTK, Blesk, Pro ženy, iDnes
