Dříve tu bylo skutečné moře, dnes je tu Velký rybník – Máchovo jezero. A všude kolem kraj voňavých borovic, pískovcových skal i hradů. Když Karel IV. nechal v roce 1366 jezero založit, věděl proč.
Slavné osobnosti nemíváme moc rádi, zvláště pokud jsme ještě školáci, kteří se o nich musí učit. Jsou příliš dokonalé. Nelžou, nekradou a nepijí alkohol. O intimnějších stránkách lidských potřeb se nesluší vůbec přemýšlet. Takoví lidé jsou bezchybní a se svatozáří. V učebnici se o nich dozvíme, že trpěli, měli hlad, bojovně vysunutou bradu vpřed a zemřeli téměř v zapomnění a často i hlady. Společnost je odhání od svého prahu a po jejich smrti roní slzy, a staví jim pomníky. Jistě bychom je na ulici zdvořile pozdravili, ale za kamarády bychom je mít nechtěli. Pochopitelně, všechno je jinak.
Na počátku tohoto příběhu byla čeština ještě Popelkou. Seděla u své ošatky a přebírala hrách. Její macecha i dcery mluvily zásadně německy. Bály, plesy zábavy. S Popelkou vůbec nepočítaly a její přítomnost v lepší společnosti byla už několik století nežádoucí. Zvaly na svoje dýchánky pouze pečlivě vybranou literární společnost. Básník Goethe, dekadentní a zvrhlý lord Byron, kterého se obávaly hlavně dámy. Popelka seděla doma. Pozvánka, která ji samotnou udivila a způsobila poprask v celém okolí, jí přišla 23. 4. 1836.