Okresní soud v Karviné vynesl rozsudek nad mužem, který během loňských povodní ukradl tři kola ze zatopeného domu v Bohumíně. Přestože mu hrozilo až osm let vězení, nakonec dostal pouze podmíněný trest.
Nešťastný osud člověka a místa se někdy sejdou, jako by si byli dávno navzájem předurčeni, jako se to stalo v případě Václava IV. a zbraslavského kláštera. Panovník, jehož vláda nebyla právě zdařilá, měl po smrti spočinout na místě, které svůj účel nakonec také nesplnilo.
Ulice konečně zpustla a řev utichl. Vyvrácená vrata do několika měšťanských domů se houpají a skřípají na ohnutých veřejích. Rány sekyrou jsou dosud čerstvé. Nejen na jejich dřevě, ale i na hlavách mrtvol, které se nyní válejí v tratolišti krve, na listopadovou mlhou zmáčené, kamenné dlažbě. Roztříštěná okna, rozlámaný a vyházený nábytek, nádobí, knihy a cáry oděvů. Několik vozů s vyrabovaným majetkem již odjelo, doprovázeno chechtotem přiopilých vojáků. Jízlivý, škodolibý úsměv mnoha Pražanů, ztuhl na jejich rtech. Rabujícím vojákům, opilých vítězstvím a laciným vínem, je vyznání poražených lhostejné.
Lidská paměť je velmi krátká. Kdyby neexistovalo písmo, knihy a později i jiné způsoby zachycení informace, znali bychom historii maximálně o dvě generace nazpět. To naštěstí nehrozí. Problém je jinde. Přestože se lidé mohou podívat v čase na pěkný kus cesty, kterým už prošli, dívají se jen očima, ale v paměti se nic neodehraje. Historií pohrdají, nezajímá je, bojí se jí, snaží se jí utajit. Ne všichni, pochopitelně. Ale jak to už v životě bývá, ti poučení o věcech veřejných většinou nerozhodují.
