Znala jen práci doma, práci v továrně a službu Bohu. Chtěla studovat a stát se řeholnicí a misionářkou, osud – či Bůh – s ní však měl jiný plán. Stala se mučednicí čistoty a patronkou obětí znásilnění.
Evropa je skutečně malý dvorek, v porovnání se světem. Propojená vzájemnými vztahy, tradicemi, pověstmi takovým způsobem, který nemá obdoby. Národy mají své věčné přímluvce na nebesích, hrdiny kteří neumírají, případně vojsko, které čeká ukryté v nějakém legendárním kopci. Mimochodem, náš Blaník zdaleka není jediný. Podobnou pověst mají i Němci a Francouzi, protože i oni mají v žilách pár kapek keltské krve a s nimi i část jejich mytologie.
Od jejího úmrtí uplynulo právě 22 let, ale pochybnosti zůstávají. Papež František usoudil, že posmrtně byly splněny podmínky pro její svatořečení, ale to, jak se chovala zaživa, má z běžného úhlu pohledu ke svatosti leckdy daleko.
Ohavný puch ze spáleného lidského masa naplnil celou místnost. Nic, ticho. Vyslýchaný delikvent mlčí. Zavřené oči a zuby křečovitě zaťaté. Jeho tělo se vznáší nad zemí, vytaženo za vykloubené ruce. Jenom maličko, aby kat pohodlně dosáhl, kam je potřeba. Na spoutaných kotnících visí závaží. Kat se bezradně otočí na soudní komisi. Neví si už rady. Ranhojič utekl z místnosti a zvenčí jsou slyšet zvuky dávení. Místní rychtář má přeci jen nějaké právní povědomí. Tak dost, končíme, pánové, řekne rezolutně. Tři stupně útrpného práva proběhly, a delikvent nic neřekl. Jeden ze soudců vztekle trhá protokol o výslechu na kusy. Tohle opravdu nečekal nikdo. Co se dá dělat, musíme tedy hledat jinde.