Upřímně řečeno, tento poslední symbol nás za uplynulých sto let několikrát a trpce zklamal. Blaník se neotevřel, ani když našemu národu šlo o bytí či nebytí. Plyne z toho pro nás poučení, že se musíme v první řadě spoléhat na vlastní síly. Tak, jako každý člověk v životě. S blížícím se koncem roku obvykle člověk bilancuje prožitý rok. A nebo ještě více. Dlouhé podzimní večery přímo vybízejí k přemýšlení o věcech, které nás přesahují.
Napadají nás, řekli bychom, vznešenější myšlenky. V historii národa jsou okamžiky, které naši staletou tradici a víru v osudové symboly občas potvrdí. Skeptik by možná řekl, je to náhoda a nic předurčeného neexistuje. Lidem to však nevysvětlí, a bylo by bláhové se o to pokoušet.
Pamětníci to mohou potvrdit. Můžeme si připomenout dva takové dějinné momenty. Když si krvavý kat Heydrich nasadil na hlavu korunu českých králů, zacinkal kdesi zvoneček. Spustil se program, na jehož konci byla zatáčka v Holešovičkách, a Kubiš s Gabčíkem v akci. Plánovaná akce z Londýna? Likvidace zloducha? Jistě, obojí je pravda, ale chápeme ji jenom rozumem. Informace do učebnic historie. Kdesi v hloubi duše jsme však přesvědčeni, že to celá pravda není, a to nám dává naději do budoucna.
Druhé proroctví oslaví zanedlouho třicet let od chvíle, kdy bylo potvrzeno způsobem, který je nezpochybnitelný. Anežka Česká, princezna a abatyše, dcera českého krále Přemysla Otakara I. Žila ve třináctém století (1211 – 1282). Krásná, laskavá a soucitná.
Princezna, na kterou lidé vzpomínali s láskou i po sedmi stech letech. Její život i dílo bylo popsáno rukou vědců i romanopisců a není nutné se zde příliš rozepisovat. V Čechách bude dobře, až bude Anežka svatořečena. Tak praví staré proroctví. U mnoha lidí to jistě tehdy vzbudilo povýšený, arogantní úsměv. U těch mocných zcela nepochybně.
Když byla 12. listopadu 1989 v Římě svatořečena, neudálo se v její původní vlasti vůbec nic. Strohá informace, sdělená televizí s kyselou tváří a víc nic. Moc byla stále pevně v sedle, armáda, policie, lidové milice, armáda pohůnků a udavačů. Uplynulo pět dní. Jen pět dní a zdánlivě nezranitelný monolit moci se začal drolit, a do konce roku se rozsypal definitivně. Že to nezpůsobila Anežka, ale ty statisíce lidí, na které už režim nestačil? Jistě, ty statisíce lidí rozhodly. Jenom? Statisíce plus jedna světice, to už je věrohodnější.
