A nebyli to obyvatelé města Pappenheim, jak by se také mohlo zdát, ale pěkně drsná cháska, příslušníci Pappenheimova jezdeckého oddílu z doby třicetileté války. To oni rozhodli bitvu na Bílé hoře ve prospěch katolíků. Do přísloví se ale dostali úplně jinak.
Jde o bitvu, k níž došlo 6. března 1645 u Jankova nedaleko Benešova ve středních Čechách. Koncem roku 1644 se začala mírová jednání, která měla třicetiletou válku ukončit a tak se Švédsko snažilo „na poslední chvíli“ získat co možná nejvíce nepřátelského území, aby jeho pozice při těchto jednáních byly nejvýhodnější. Jak dopadla?
„Poutníče, postuj na místě, kde zuřivost Šwédů za wálky třicetileté ustáti musela. Čti to na památku wssech ČECHŮ, přede wssemi ale na památku Měssťanů staroměstských a Študentů, kteří LETA PÁNĚ 1648 na mostě u kříže zbraní w ruce a hustou střelbou z rozstřílené již Wěže mostecké a Wodárny útok Šwédů hrdinsky odrazili.“
Francouzský historik Ernest Denis o něm napsal, že „měl všecky vlastnosti výborného venkovského faráře, byl veselý, dobré mysli, omezeného vědění, bázlivý a úzkostlivý. Tento panovník, jehož vláda je jednou z nejkrvavějších v dějinách, neměl ani kapku žluči… Jsa povahy mírné, ctnostný bez boje, vedl život jednotvárný a pokojný uprostřed svých dětí. Byl velmi něžný, laskavý ke svým sluhům, jimž rád odpouštěl jejich poklesky. Okolo sebe rád viděl tváře spokojené, byl štědrý, ba až marnotratný…“ Ferdinand II. Habsburský nebo Štýrský, římský císař, český a uherský král, se narodil 9. července 1578 jako nejstarší syn arcivévody Karla II. Štýrského (1540 ve Vídni – 1590 ve Štýrském Hradci) a Marie Anny Bavorské (1551 v Mnichově – 1608 ve Štýrském Hradci).