Začátkem 15. století v českých zemích zuřily po dlouhé roky husitské, tj. de facto občanské války. V nich se jako vynikající vojevůdce vyprofiloval Jan Jiskra z Brandýsa. Díky své žoldácké povaze se neohlížel na víru a vyznání, sledoval především svůj vlastní prospěch. Se střídavým úspěchem.
Protože situace byla vážná. Osmanšti Turci začali poté, co roku 1453 dobyli Cařihrad, ohrožovat Evropu. Evropští panovníci však toto nebezpečí podceňovali a věnovali se raději řešení svých vlastních záležitostí, než aby se dokázali proti tureckému nebezpečí sjednotit…
Pochopili to 12. července 1315 u hradu Holíč, kde se s nimi v bitvě utkal český král Jan Lucemburský a porazil doslova na hlavu uherského magnáta Matúše Čáka Trenčianský. Ten tehdy fakticky ovládal celé západní Slovensko a začal krutě plenit Moravu.
Po husitských válkách, jimiž fakticky skončila požehnaná doba vláda Karla IV., nastal čas, aby se jimi zasažené země opět začaly konsolidovat. Bez likvidace posledních příslušníků husitských vojsk, která představovala rizikový faktor, se to obejít nemohlo.