Ta tím pochopitelně velmi trpěla, protože Uhrové se na jejím území dopouštěli násilností, loupili, zakládali požáry a odváděli její obyvatele do zajetí. Český král Jan Lucemburský proto sebral vojsko o zhruba 1500 mužích, sestavené jak z českých, tak z cizích bojovníků, které se 21. května 1315 vydalo na pochod z Prahy směrem do Uher, tj. na dnešní Slovensko.
Na hranicích Moravy s Uherskem postavili Uhři obranné tvrze, ale když se dozvěděli o postupu Janova vojska, sami je spálili. Jakmile královo vojsko vstoupilo na uherskou půdu a přišlo k prvnímu hradu, Veselí, podařilo se mu ho dobýt. Dalším postupem a po dobytí hradu Belus se za minimálních ztrát (jeden mrtvý, čtyři ranění) dostalo 12. července k hradu Holíč. Matúš Čák Trenčianský se svými lidmi se však proti Janovu vojsku postavil v poli a překvapivě na něj zaútočil. Naštěstí se někteří šlechtici v králově vojsku za podpory vojenského oddílu pražského biskupa, Jana IV. z Dražic dokázali rychle zorganizovat a přejít do efektního protiútoku, kterým nepřátelské vojsko rozrazili, a tak si zajistili vítězství. Dokonce tak výrazné, že podle kronikáře ten den padlo na dvě stě Uhrů a jen jeden Čech.
Jan Lucemburský tak upevnil vládu v zemi a zas na nějaký čas vymanil Moravu z uherského vlivu. Obraz tohoto jeho zásahu se však během doby změnil. Za slovenského národního obrození se osoba Matúše Čáka Trenčianského přetransformovala do podoby romantického hrdiny, který založil jakýsi předobraz samostatného slovenského státu, zvaný tehdy „Matúšova zem“. I když obyvatelé jeho držav žili v relativní nezávislosti na Uhersku, sám Matúš je zbídačoval častými bitvami a tvrdým uplatňováním feudálních pořádků, které brzdily hospodářský rozvoj kraje.
Na Moravě museli čeští panovníci zasahovat poměrně často. Jan Lucemburský tak musel jednou učinit již dříve, roku 1312. V období předchozích nepevných vlád českých králů tam byli lupiči zvyklí plenit a drancovat a obyvatele Moravy proto prosili krále o ochranu. I toto tažení bylo úspěšné, král dobyl řadu hradů těchto zemských škůdců, které popravil či „jinak zahubil“. Jindy zase čeští panovníci na Moravě s větším či menším úspěchem odráželi různé nápory rakouské šlechty, která se čas od času pokoušela o expanzi tímto směrem.
