vlastenectví
Legionářům ani legionářkám se ruce netřesou
Dědeček na prastaré, zažloutlé fotografii, se usmívá. Bůhví, kdo tu fotku před více než sto lety pořídil. Zelenošedá uniforma, na furážce stále ještě carská kokarda, ale již s červenobílou stužkou. Jak je to dávno. Vždyť i vnuk už má bílé vlasy a vrásky ve tváři. Puška, opřená pažbou o zem, sahá až do podpaží. Dědeček uměl střílet, jen co je pravda. A nejen on. O tom se nepřítel přesvědčil. Raději bojovat s čerty, než s Čechy, to věděli po celé Sibiři.
Obětoval se pro český národ a vlast. Příběh hrdiny Aloise Eliáše
Republice obětoval vše. Nadání, kariéru, čest i život. Jeden z nejlepších důstojnických kádrů se vzdal aktivního odboje v zahraničních jednotkách a bez připomínek přijal roli premiéra protektorátní vlády. Roli, ve které nešlo neprohrát. Ale bývalý legionář si zachoval čistý štít, a ještě se mu povedl husarský kousek – ze své „kolaborantské“ funkce učinil centrum odboje.
Dal své jméno kampeličkám a ani o tom nevěděl. Jinak zapomenutý buditel a revolucionář Kampelík
Patřil mezi ty, kteří v 19. století „budili“ český národ svou neúnavnou činností, v tomto případě však bez valného historického přesahu. Ve své době ale jeho práce, politická i literární a novinářská, pro jeho současníky svůj význam měli. A za národ chtěl bojovat se zbraní v ruce.
Vlastnil legendární železářství a pro Prahu navrhl metro. Skvělý obchodník a nadšený vlastenec z rodu Rottů
Jako název železářství se jméno Rott udrželo dodnes, i když po roce 1989 se v jeho původním objektu prodávaly pod tímto názvem i lahůdky. Vyhlášený obchod, kde bylo možné sehnat prakticky cokoliv i za socialismu, funguje již skoro 180 let.
Výkřik „Za Alamo!“ tradičně povzbuzuje amerického bojového ducha. Víte proč?
Před téměř dvěma sty lety, 6. března 1836 skončila bitva o Alamo dobytím této pevnosti. Z jejích amerických obránců přežil brutální masakr mexické armády jen jediný muž, a to ještě jen díky lsti. Alamo tak dodnes v amerických srdcích žije jako symbol maximálního možného vlastenectví.
Kulaté narozeniny republiky v depresivní náladě. Patřila tehdy skutečně nám, nebo nacistům?
Založení státu je vážná věc a jako by se ve stejném duchu nesly i jeho oslavy. Je pravda, že 28. říjen jako státní státek si žádá důstojnou oslavu. Když ale šlo o 100. výročí, nemělo by ji provázet i nějaká ta radost a nadšení?