Záleží na tom, jak se to pojme. Když se mě moje kamarádka zeptala, jak budu slavit založení Československa, po pravdě jsem odpověděla, že vlastně nevím. S jeho 100. výročím se svezla, zcela logicky, neskutečná spousta různých akcí, ale nějaká oslava? Narozeninová párty? Nějaké „Happy birthday, republiko“?
Jako každý rok se obvykle na různých místech konaly pietní akty. Samotná podstata této události samozřejmě vylučuje projevy bouřlivého veselí, ale třeba na Vítkově podle některých účastníků chyběly i nějaké slavnostní pocity, zbyla jen ta vážnost, dokonce až pochmurnost.
Je tedy pravda, že počasí k tomu přispělo významnou měrou, byl to snad nejchladnější a nejdeštivější den za celý říjen. Při zakládání států a společenských převratech by se mělo dbát na roční období. Takový 4. červenec – to je datum. A ne říjen nebo listopad. Ohavné počasí provázelo i odpolední vojenskou přehlídku. Ale zase. Je to vojenská přehlídka, ne oslava. Proč se nekonala třeba nějaká veselice na Staroměstském náměstí, přinejmenším jako když vrací domů naši úspěšní olympionici?
Podle mě ideálně k tomuto „zadání“ přistoupili v Táboře. Městský úřad tam v tradičních prostorách Střelnice uspořádal Den republiky s bohatým programem, prezentací místních organizací, spolků a sdružení, historickými vozidly a hlavně s veselou hudbou hned u vchodu. Pro děti i dospělé byly připravené soutěže a bylo narváno. I když hlavně proto, že prostory Střelnice jsou poměrně omezené a zájmu veřejnosti prostě nestačil.
Kdo chtěl, mohl se nechat ozdobit i trikolorou. V „normálních“ zemích by si ji lidé asi připnuli na oblečení v takový den sami od sebe a už doma, ale to se u nás nedá čekat. Češi mají k svému státu vztah takový ambivalentní. Spontánně se vlajky a trikolory objevují na veřejnosti jen v dobách krizí a převratů, třeba v roce 1968 nebo 1989, a v souvislosti s významnými mezinárodními sportovními událostmi. Jako projev vlastenectví a hrdosti na svou zem si ji asi připne málokdo.
Logické vysvětlení je jednoduché. Po většinu času se obyvatelé se svou zemí až tak neztotožňovali. „Jejich“ republika byla skutečně snad jen ta první. Potom patřila nacistům a komunistům a rozčarování přinesl i polistopadový vývoj, i když tato deziluze je oprávněná je pouze částečně.
Tak snad aspoň v duchu aspoň někteří z nás popřáli té naší republice hodně štěstí. Ostatně, kdy se to podaří, slavit něčí sté narozeniny?
