Yvona Kreuzmannová vidí ročně stovky tanečních představení a vybírá z nich to nejlepší pro české publikum. „Je fascinující, kolik nových věcí se dokáže stále objevovat. Současné taneční umění klade důraz na individualitu a na jinakost, diverzitu. Pokaždé vám tak přinese jiné zážitky. A to bude hodně vidět i na letošním ročníku festivalu,“ říká v našem partnerském rozhovoru a nabízí i návod, jak se na představení nejlépe naladit: „Nemusíme všemu rozumět, věci si můžeme vyložit po svém. Když si tohle připustíme, dostaneme se tam, kam potřebujeme a krásně si to užijeme.“
TANEC PRAHA se letos představí v 35. ročníku. Na začátku 90. let jste začínala prakticky na zelené louce. Proč nebylo za minulého režimu modernímu tanci přáno?
Byl příliš individualistický. Už v meziválečném období ale v tehdejším Československu v tanci vzkvétal duncanismus nebo německý expresionismus, byly tu takzvané bosonožky, tanečnice i tanečníci, kteří opouštěli klasické klišé a snažili se vybočit. Až do roku 1946 slavili úspěchy i na mezinárodní scéně, velkou osobností té doby byla Jarmila Kröschlová, která ještě vyhrála kodaňskou choreografickou soutěž. Nástup komunistického režimu v roce 1948 ale tohle úplně zastavil, oficiálními formami umění se stal pouze klasický balet v různých podobách, samozřejmě se sem implementovala ruská baletní škola, a vedle toho folklór. Nic mezi tím. Komunisté chtěli mít na jevišti padesát stejných labutí, ne padesát osobností, které by byly samy za sebe. Trendy současného umění se jim proto nelíbily.
Vy sama jste se ale tanci věnovala aktivně zejména v 80. letech. Jak?
Byl to underground. V amatérských souborech, natajno třeba i na americké nebo francouzské ambasádě. Koukali jsme na filmy, seznamovali jsme se pokoutně s tím, co se ve světě děje. A strašně jsme to hltali. Nechci říct, že zakázané ovoce nejlépe chutná, ale po umělecké stránce nás to fascinovalo a naplňovalo.
Předpokládám, že v tom byl i projev odporu vůči tehdejšímu režimu…
Samozřejmě v tom byl silně zakořeněn. Nechtěl jste se věnovat jen tomu, co vám dovolí. Obdivuji baletní umělce a mám s nimi skvělé vztahy, ale v klasickém baletu tak, jak byl podáván v této době, mě nic nepřekvapilo. Potřebovala jsem něco, kde bych mohla objevovat vlastní světy, něco, kde mohu dát průchod vlastní fantazii, něco, kde mě nikdo nelimituje.
Dá se v tanci stále ještě předvést něco nového? I tím, že tělo lze dostat jen do určitých poloh…
To si myslíme my, ale není to tak. Je fascinující, kolik nových věcí se dokáže stále objevovat. Je to v propojení, v tom, že spolu komunikuje svět výtvarného umění, moderních technologií a fyzična. Současný tanec a tělo boří veškeré předsudky. Tělo je krásné samo o sobě a vypovídající, i bez estetizování, i bez vychrtlých modelek, které, pardon, nemusí bavit všechny. Současné taneční umění klade důraz na individualitu a na jinakost, diverzitu. Pokaždé vám tak přinese jiné zážitky. A to bude hodně vidět i na letošním ročníku festivalu. Vyhledáváme věci, které nás nejvíce překvapí. A pro mě je největším překvapením letošního ročníku, jak se popral s nemalou masou lidí na jevišti – 17 lidí je už opravdu hodně – Jan Martens.
Ročně vidíte stovky představení. Co vás baví nejvíce?
V představení potřebuji nějakou záhadu, něco, o čem mohu přemýšlet. Něco, co mě nutí naskočit na vlny vlastní fantazie. A to mě na současném tanci baví. Kolikrát se to stane i při debatách po představení, kdy choreograf popisuje, co ho vedlo k takovémuto ztvárnění. A někdo se přihlásí a řekne, že v tom viděl úplně něco jiného. Každé představení zraje, každé provedení je jiné, vše není striktně dané, i když je jasný koncept, choreografie a struktura. Kvalitní díla při další interpretaci dozrávají. Zajímavé jsou různé experimenty, třeba s alternacemi: první představení může odtančit muž a žena, druhé dvě ženy, poté třeba dva muži. Pak to pokaždé dává jiný smysl a vidíte něco jiného.
To odpovídá i sloganu letošního ročníku vašeho festivalu „To se nedá popsat, to musíte zažít“. To je ono?
Přesně tak. Když začnete představení popisovat, mluvíte jen o tom, co vidíte vy. Ale každý vidí něco trochu jiného. U diváků je tak klíčovou vlastností otevřenost. Nejde o jejich věk, zasahujeme publikum všech věkových kategorií od batolat až po nejstarší seniory. Jejich otevřenost je ale opravdu nutná, není dobré se nechat dopředu limitovat předsudky, které nám vzdělání a výchova, zvláště v minulém režimu, daly. Předsudky jsou naší asi největší brzdou a mentální bariérou, a to je škoda. Nemusíme všemu rozumět, věci si můžeme vyložit po svém. Když si tohle připustíme, dostaneme se tam, kam potřebujeme, a krásně si to užijeme.
Nejvelkolepější představení nabídnete na závěr festivalu, 27. června v Hudebním divadle Karlín vystoupí Peeping Tom s diptychem The missing door a The lost room. Na tiskové konferenci jste říkala, že je to velmi nebezpečná inscenace a že třeba na Slovensku se při ní jeden z tanečníků zranil tak, že ji nebylo možné dohrát. Nebezpečí a současný tanec, jak velké to je téma?
Peeping Tom je dvojice tvůrců, věnují se fyzickému divadlu, to je s nebezpečím spojené, stejně jako nový cirkus. Jak jsem říkala, tělo má nekonečné možnosti a Peeping Tom dokonale pracují s dekorací, s objektem a tělem v objektu. Nedovolí vám stát nohama na zemi. Musíte se s nimi vznášet tři metry nad zemí. Zároveň jste ale úplně přikovaní, když vidíte ty fyzické výkony, obáváte se o zdraví tanečníků. Říkáte si, že to není možné. Nebezpečí je velké, ale není extrémní, vydávají se na šňůry po celém světě.
A co byste řekla o zahájení festivalu, GRAND JETÉ od Silvie Gribaudi?
Silvia Gribaudi nás nemůže zklamat, ale půjde o světovou premiéru, a u něčeho takového nikdy nemůžete vědět dopředu, jaké to bude. To představení bude dotvořeno přesně na scénu divadla PONEC těsně před zahájením festivalu. Grand Jeté je ten nejčastější a největší baletní skok. Půjde o inspiraci velkými baletními finále, s humorem si bude klást otázku, kde vlastně končí hranice baletu. Protože ani jediný žánr v umění není striktně vymezen. To představení bude k vidění i v Brně, spolupracujeme na něm. A jsem moc ráda, že se dostáváme právě do regionů.
Program TANCE PRAHA se letos objeví i ve vysloveně malých městech. Díky nadšení místních?
Je to tak, bez nadšení by tenhle festival neexistoval. Vzniká to vysloveně zdola, někdo navštíví náš festival nebo představení v divadle PONEC a chce něco takového ukázat i „doma“. Na ta představení nechodí davy, jsme skutečně menšinový žánr, ale máme velké příznivce, kteří si je nenechají ujít. V regionech probíhají také rezidenční pobyty umělců, během kterých jsou některá představení dokončována, v Malovicích, Komařicích nebo teď nově v Broumově. Tam přijede několik Brazilců, Čechů a Ukrajinek a všichni budou dohromady pracovat na velkém projektu, který se poté bude hrát v Liberci, Českých Budějovicích nebo v Brně a samozřejmě ho uvidíme v Praze. I místní komunitě to dává nádech setkání se s tvůrčím procesem. Nemluvě o následném turné po pěti městech Brazílie.
Líbí se mi, jak pracuje soubor POCKETART, kdy jedno základní dílo s jasnou myšlenkou – mimochodem mediální manipulace – dokázali adaptovat i pro venkovní prostory, připravili také verzi pro teenagery, s nimiž ještě pracovali na pochopení tématu a toho, co všechno dokáže pohyb svobodně vyjádřit. A k tomu udělali ještě verzi Jáma lvová UNLIMITED, která vtahuje profesionální i laické tanečníky tam, kde zrovna vystupují. POCKETART teď dostali pozvání do Brazílie, kde mají pracovat na třídenním workshopu s místními a provést verzi UNLIMITED i v Riu de Janeiru. A všechno to původně vzniklo právě v Komařicích.
A jak je to s penězi a současným tancem?
Taneční a pohybové umění je v této zemi nejhůře podfinancovaný obor umění, to vyplývá ze všech analýz. Těžko budete hledat někoho, kdo by na tom byl hůře. Je to dané už historií, o které jsme mluvili. Vznikly tu instituce pro operu, činohru i balet, pro hudbu, zázemí mají spisovatelé i výtvarníci, ale ani tady neříkám, že je to ideální. My nemáme ani jednu instituci pro současné taneční, pohybové a novocirkusové umění. Jsme sice podporováni dotačními programy, ale společnosti přinášíme dvojnásobné hodnoty. Investice do umění se vyplácejí, přinášejí své efekty, dělají České republice image. Mluvíme tu také o udržitelnosti, o teorii růstu i nerůstu. Nemůžeme pořád chrlit nová představení, měli bychom pracovat i na jejich kvalitě a tu posouvat. Důležité je si ale také uvědomit, že kultura není zbytná. Představte si den bez hudby, bez jediného filmu, bez toho, že by vás obklopoval zajímavý design. Žili byste v černé díře a tichu. Zbláznili byste se. Kultura je naše základní životní hodnota, a to je třeba neustále opakovat.
——–
Citace:
Současný tanec a tělo boří veškeré předsudky. Tělo je krásné samo o sobě a vypovídající, i bez estetizování.
Zdroj: Jan Januš, A 11
