Charismatický kazatel Martin Húska (Houska), též zvaný Martínek či Loquis (? – 21. 8. 1421) se narodil pravděpodobně na Moravě, ale přesné místo ani datum nejsou známy. Dle Vavřince z Březové to byl v době své největší slávy „mladý kněz z Moravy, vybraného nadání a nadmíru znamenité paměti (…), řečený Loquis (Mluvka, Řečník, Hovorka), podle výmluvnosti, protože neohroženě hlásal myšlenky nikoli doktorů, nýbrž své.“ Kde získal vzdělání a kněžské svěcení se též neví, za to se traduje, že všechny ty „bludy“ pocházely od něj, že byl jejich autorem.
Húskovy názory se postupně radikalizovaly, což bylo posíleno vlivem francouzských sektářů z Pikardie, tzv. pikartů, kteří byli pronásledováni inkvizicí a v roce 1418 přišli do Prahy. Martin Húska někdy na přelomu let 1420 – 1421 vystoupil s kritikou řady článků táborské věrouky a zejména polemizoval s učením o tělu Božím (eucharistii). „Podle Martínka měl Kristus jedno tělo, takže nemohl současně být na vícero pozemských oltářích. Nač uctívat víno a hostii, když Kristus duchovně pobývá na táborské půdě v každé krmi i v každém pití jeho věrných, a to bez jakéhokoli prostřednictví kněze. Každý řádný křesťan mohl si svou stravu i nápoje ‚dobrořečit‘ (požehnat – pozn. aut.). Ve svých důsledcích Martínkovo učení nejen zrušilo výdobytek kalicha, ale i odbouralo poslední rozdíly mezi laikem a knězem.“
Stoupenci Húskova učení hlásali, že se nemá před svátostí oltářní klekat, že se jí nemá prokazovat žádná úcta, ani se nemá uchovávat do druhého dne; to vše je modloslužba. Hanobili ji všemi způsoby. Z tohoto důvodu rozbíjeli drahocenné monstrance, ve kterých bylo tělo Kristovo vystavováno lidu, a spolu se stříbrnými kalichy je prodávali.
Tyto názory narazily na odpor předních táborských kněží. Proto se již v lednu 1421 Martin Húska vystěhoval i se svými stoupenci, celkem s asi 300 lidmi, do Příběnic. Ale již 26. února 1421 byl Martin Húska v Příběnicích zajat panem Oldřichem z Jindřichova Hradce. Z jeho vězení zaslal list táborským a žádal je o vyslechnutí. Na jejich přímluvu byl propuštěn a dopraven na Tábor. Výsledkem Martinovy obhajoby v Táboře bylo, že pod nátlakem bludné články v kostele odvolal.
Húskova úloha v této době není zcela jasná. Na přelomu března a dubna 1421 táborská obec sektáře rozehnala a vytlačila je z Příběnic. Skupina pikartů si pak zřídila provizorní ležení v lesnatých kopcích na pravém břehu Lužnice. Od nich se oddělili adamité, kteří zastávali názor, že nepotřebují nosit oděv, protože šaty jsou jen „nadále nepotřebným důsledkem Adamova pádu“. Traduje se o nich, že své bohoslužby v náboženském vytržení končívali hromadnými sexuálními orgiemi, snad rovněž „nápodobou“ života Adama a Evy v ráji, když byli ještě nevinní, tj. neokusili jablko ze stromu poznání a nespáchali tak svůj první hřích.
Postupem času se adamité prý odklonili od původní verze „čisté orgie“, tj. styku mužů se ženami, a dopouštěli se i homosexuálních styků, tj. biblického hříchu sodomie. Když v dubnu 1421 Jan Žižka vyhlazoval sektáře v Klokotech u Tábora, kde přitom nechal upálit asi 50 lidí, a snad i na Příběnicích, Húska mezi oběťmi tohoto masakru nebyl a zřejmě se někde skrýval, což bylo za dané situace víc než pochopitelné.
V červnu 1421 se Húska vydal se na Moravu a vzal s sebou stejně smýšlejícího kněze Prokopa Jednookého. Když došli do Chrudimi, byli zadrženi hejtmanem tohoto města, Divišem Bořkem z Miletínka. Hejtman se jich ptal na jejich názor o svátosti oltářního těla a krve Pána Ježíše. Martin Húska mu prý odpověděl, že tělo Kristovo je v nebi, uváděje za důvod, že měl jen jedno tělo, a ne více, zatímco hostií je mnoho. Hejtman nemohl snést takové rouhání, udeřil Martina pěstí a chtěl ho dát hned upálit. Nakonec však byli oba vězni vydáni hradeckému knězi Ambrožovi, Žižkovu věrnému spojenci, který se chtěl pokusit o jejich obrácení.
Jeho snaha však byla marná. Zajatí kacíři se nenechali zlomit dvoutýdenním žalářováním v Hradce Králové, ani následným osm týdnů trvajícím pobytem v „temném žaláři“ v Roudnici nad Labem a nakonec ani mučením, kdy jim „vypálil boky vězňů až do střev“, kromě jiného i proto, aby jmenovali své pražské spojence. Nakonec prý Húska a Prokop jmenovali asi šest lidí. Ale na vyzvání, aby se zřekli svých bludů, odpověděli s úsměvem: „Ne my, nýbrž vy, jsouce svedeni od bludného kněžstva, bloudíte.“ Jako zatvrzelé kacíře je pak odsoudili k upálení.
Ani to je ale nezlomilo. Když byli 21. srpna 1421 vedeni na popraviště, Martin Húska prý poslední chvíle svého života využil k dalšímu rouhání a vykřičel mnoho hrozných věcí urážejících zbožné uši. Oba odsouzenci potom byli zaživa upáleni v sudu. Zřejmě mělo jít o zostření trestu „obyčejného“ upálení na hranici, neboť v tomto případě byl sud zevnitř vysmolen, dovnitř vsazen odsouzenec, volné místo vycpáno slámou a sud zabedněn a podpálen. Nebyli sami, koho stihl takový osud. Stejně táboři upálili již dříve, 22. dubna 1421 v Kolíně děkana kostela sv. Bartoloměje Hynka z Ronova a šest dominikánských mnichů.
