Smyslové orgány a vnímání fungují zpravidla běžným způsobem, obvykle se ale přidružuje porucha chápání, občasně mu předchází zhoršení emoční kontroly, sociálního chování nebo motivace. Lidé s diagnostikovanou demencí představují největší skupinu lidí, která vyžaduje trvalou pozornost. Pečující a doprovázející osoba by se ale měla zaměřovat pouze na pomoc v oblastech, na které už nemocný sám nestačí.
Postoj pečující osoby, uspořádání prostředí, komunikace, náročná práce s pacientem, péče o tělo či výživa – to všechno spolu úzce souvisí. V posledních letech se v odborných kruzích velmi často diskutuje o nutnosti individuálního přístupu pečovatele k pacientovi. Narážejí na sebe dvě strategie: stará, která zohledňuje především somatické aspekty, a nová, kde se těžištěm práce stávají zejména psychosociální aspekty života postiženého člověka. Je třeba vytvořit si postoj, který okolí umožní rozpoznat u takto nemocného člověka jeho psychické a fyzické potřeby a navzdory nemoci mu pomůže zůstat aktivním.
Potřeby jsou u každého jiné. Pomoc je úspěšná pouze tehdy, jsou-li ošetřovatelé ochotni přiblížit se jedinci s přiměřeným „citem pro jeho minulost“ a se zájmem o jeho život. Má-li být prospěšná současně i duši, je třeba vycházet z psychobiografie každého jedince a uvědomit si podstatu očekávané a nabízené pomoci. V tomto vztahu, jako v každém jiném, nesmí chybět respekt. Často se pečovatel dopustí chyb, které mohou být zapříčiněny neznalostí, nepozorností, zanedbáním, „slepotou“ vyplývající ze zavedené rutiny, ale i předsudky, předpoklady nebo nadměrnou starostlivostí. Současně je nutné přistupovat k nemocnému s pokorou a udržet si neustálou sebereflexi.
Nejčastější chyby při postoji k dementním lidem
Nesprávných postojů při poskytování péče je mnoho. Pojďme se podívat na několik z mnoha, ke kterým dochází:
- Lidé s demencí nedokážou o ničem rozhodovat je chybný předpoklad. Dokážou, ale jinak, než si okolí přeje. Vyhodnotí situaci po svém, což bývá často v nesouladu s realitou.
- Do lidí s demencí je nutné stále něco investovat, ale zpět se nic nevrátí. Abychom se s nimi mohli cítit více spjatí, prožívat s nimi jejich den a vytvořit si základy určité sounáležitosti, musíme zvolit jiný přístup. Bývá to proces, který není závislý výhradně na jednom pomocníkovi, ale i na mnoha dalších faktorech. Opatrovatel chce něco změnit, ale je zastaven starými zažitými postupy a omezenými názory. Zároveň mluví o svém přetížení, které mu brání v další práci s pacientem. Proto je třeba při výběru pečující osoby přihlížet k tomu, v jaké oblasti se cítí být silná. U takové se dostaví i pocit uspokojení z pomoci. Je-li potřeba, je dobré zvolit ošetřovatelů víc.
- Lidé s demencí by si měli uvědomit, že jsou nesamostatní, a proto musí přijmout pomoc. Asistenti často uvádějí, že si vybrali tuto práci, proto, že chtějí pomáhat lidem, kteří pomoc potřebují. Pacient si však často nepřipouští, že pomoc potřebuje a vznikají konflikty. Okolí často chybí správný náhled na onemocnění. Obzvláště kritické to může být například u mytí. Senior se nechce svléknout a nenechá na sebe nikoho sáhnout. Je-li to možné, snažme se zjistit, zda tuto činnost zvládne sám a je schopen být sám v koupelně. Můžeme ho posadit na židli, případně (abychom zabránili úplné nahotě) ho můžeme osprchovat třeba v županu. S tímto postupem mají někteří pečovatelé velmi dobré zkušenosti.
- Předpoklad, že určité chování lidí s demencí není ostatním příjemné. Často se vyskytnou stížnosti na takzvané provokativní chování, které je ostatními lidmi vnímáno jako rušivé. Patří sem třeba hlasité bušení, křik nebo plivání. Tito lidé jsou zpravidla umístěni do samostatného pokoje, kde ostatní neruší. Důvody k různému chování jsou rozmanité, může to být klidně nečinnost, nuda i osamělost. Místo toho, abychom se snažili osobu přizpůsobit „normám“, měli bychom se naučit ptát se, proč se tak chová a co ji vede k tomu, že dělá něco, co se ostatním nelíbí.
