Vyrobit kvalitní železo a ocel dalo skutečně práci. Nečekejte však žádnou rudou záři nad Kladnem, či ostravské, hutní giganty. Za železem té doby musíme na Podbrdsko. Po mnohá desetiletí zapovězený kraj se znovu otevírá. První vysokou pec v českých zemích, postavil Jindřich Kašpar ze Sartu. Stalo se tak v roce 1525, v Králově Dvoře. Nebyl to žádný kolos, produkce byla ve srovnání s dneškem směšně nízká. Dřevěné uhlí tepelně příliš nestíhalo, oddělit strusku od kovu bylo namáhavé a tak nezbývalo, než technologii dohonit fyzickou námahou. Hamry se nezastavily. Železná ruda má jednu nevýhodu, ve srovnání se svými ušlechtilými kolegy. Je příliš rozptýlená, není na jednom místě, jako stříbro v Kutných Horách.
Takové středověké železárny najdeme i nedaleko městečka Komárova, nedaleko Hořovic. Již od třináctého století, a historie výroby je spjata s rodem Pešíků z Komárova. Na počátku sedmnáctého století prodali Pešíkové Komárov, s přilehlými vesnicemi a hutěmi, Jindřichovi Ottovi z Losu. Losové vlastnili i železárny v Hýskově a Nižboru. Vesnička Mrtník, na dohled Komárova, je opravdu miniaturní. Tři desítky adres. Zato kostelík je opravdu krásný a zaslouží si naši pozornost. Pochází ze třináctého století, postavili si ho horníci, a byl nadán různými privilegii, které mu již udělil Otec vlasti. Horníci nacházeli u tohoto kostela i místo posledního odpočinku. V kostele horníci neleží, tam je místo vyhrazeno urozeným. Pod kruchtou je ve zdi náhrobní deska z červenohnědého mramoru. Patří Jiřímu Pešíkovi z Komárova. Nalezneme na něm datum 1601. Na opačné stěně je náhrobek jeho ženy, s datem 1584. Náhrobků je zde více. Nalezneme je v podlaze. Dokonce i pod barokním oltářem jsou ukryté čtyři z nich. Jedna z nich bude zřejmě náhrobek Jindřicha Otty z Losu, který byl popraven 21. 6. 1621 a jeho majetek, včetně tohoto kostela, konfiskován.
Železná ruda pro Komárovské pece se těžila na nedaleké Jedové hoře, necelé dva kilometry od Mrtníku. Nenáročné stoupání do výšky 537 metrů nikoho nezaskočí. Naleznete zde, před odvážlivci železnou mříží pečlivě zabezpečenou jámu Barbora, s hloubkou 72 metrů. Jedová hora nemá svůj název jen tak. Zde si totiž příroda zažertovala a přimíchala k železné rudě i cinabarit, sulfid rtuťnatý. Vdechování rtuťových par horníkům život rozhodně neprodloužilo. Zamřížované vstupy do štol však neznamenají, že si nemůžete odnést na památku nějaký opravdu hezký kámen, ať již jste mineralogové, nebo jen tak, pro radost. Na hromadách hlušiny vás nikdo kontrolovat nebude.
