Každé ráno i odpoledne se automobilisté pravidelně „zasekávají“ na dlouhé minuty v zácpě. Popojíždějí hlemýždím tempem, a i když vědí, že zítra to bude stejné, udělají to druhý den zas. Opět si sednou do svého plechového miláčka, nejčastěji úplně sami, a vydají se na cestu do práce, do školy, na nákupy (nehodící se škrtněte).
Často je to auto opravdu nezbytné – děti jsou moc malé, rodiče moc staří nebo nákup moc těžký. Za covidu se člověk navíc mohl vymlouvat, že se nechce nakazit v MHD nebo že tam nechce mít celou dobu na obličeji připlácnutou roušku, která ho dusí, případně kvůli ní vdechuje příliš oxidu uhličitého. Teď je už tedy po covidu a opičí neštovice se přenášejí poněkud delším kontaktem, než je pár společných zastávek tramvají.
Ale zase začíná být pořádné teplo, lidé se v MHD potí a někteří mají opravdu potíže s hygienou. Někdy zas prší a to si každý vezme raději auto, aby nezmokl. Pro tento jev dokonce vzniklo pojmenování efekt plechového deštníku. Někdy je člověk jenom moc hezky oblečený na to, aby se „hrkal sockou“. Těch důvodů, proč si vézt „zadek jako pán“, je zkrátka moc.
Každé ráno, když spolu s ostatními zoufalci na čtyřech kolech směřuji do zaměstnání, si říkám, že přece ty ceny benzinu a nafty nebo oprava Barrandovského mostu nebo uzavírání tunelů či jakýkoliv jiný důvod už přece musí zapůsobit na ty davy pohodlných egoistů, kteří by sice mohli jet veřejnou dopravou, ale prostě se jim nechce.
A bláhově doufám, že ONI přesednou do vlaků, autobusů, tramvají či metra, zácpy zmizí a JÁ si budu moc konečně vesele jezdit autem Prahou. Máte to také tak?
