„Od desíti k pěti,“ mohla by popsat teta Kateřina ekonomické vyhlídky metropole v nejbližším časovém horizontu. Nebo by mohla říct, že Praha „přijde zugrunt“ nebo že z ní zbyde „jen kůlnička na dříví“. Myslíte, že přeháním? Kéž by!
Třeba taková Pražská plynárenská je minimálně šest miliard v minusu. Určitě chápete, že to je přesně ten druh společnosti, která je „too big to fail“ neboli příliš velká na krach. A tak je vám asi také jasné, že tu ztrátu bude muset někdo zaplatit. Stejně tak, jako „někdo“ musí zaplatit za v Čechách vyrobenou elektřinu na německé burze v Lipsku desetinásobek její tuzemské ceny. Tím někým je samozřejmě koncový spotřebitel, který má také platit i třeba metr čtvereční bytu za průměrných téměř 150 tisíc. Ano, byl tady covid a s ním spojená omezení, která se hrubě podepsala na ekonomické situaci spousty firem i jejích zaměstnanců.
Teď tady máme ještě k tomu válku na Ukrajině, která se určitě projeví na dalším a dalším zdražování energií z Východu. Situace je opravdu obtížná a nikdo se nemůže divit, když se na ni budou chtít magistrát nebo vláda vymlouvat. Jenom vymlouvání se na nepříznivé okolnosti nás ale před obrovskou ekonomickou katastrofou, do které se s největší pravděpodobností právě teď řítíme, nezachrání.
A i když mám před slovním spojením řízené plánování ekonomiky státu skoro osypky, vedení státu či metropole by mělo už přestat spoléhat na neomezený ekonomický růst a neviditelnou ruku trhu, a začít rychle něco dělat, než tady budou armády nezaměstnaných s žebračenkou v ruce čekajících na polévku jako ve 30. letech.
