Nešťastná Iveta Bartošová, která před osmi lety skočila pod vlak, chtěla ukončit trápení se svými nevydařenými vztahy, závislostmi na omamných látkách a neustálým propíráním svého soukromí bulvárními novináři. Psychickou nepohodu v sobě dusila tak dlouho, až to v ní vybuchlo jako papiňák. A pak už jiné řešení než okamžitý konec neviděla. Bohužel podcenila to, že zákruty lidské mysli jsou natolik nevyzpytatelné, že se z ní někdy může stát největší nepřítel.
Situaci občas podcení ale i psychologové a psychiatři. Případ Vladimíra Herbrycha ze seriálu
o pražských mordech je toho názorným příkladem. Pokud by znalci lidské psychiky už po jeho první vraždě pochopili, že je to extrémně nebezpečný psychopat, jeho matka mohla žít.
Nevyznamenali se ani v případě šíleného studenta Matfyzu Jana Mokrého, který se rozhodl sprovodit ze světa lidi, jež považoval za bezcenný kus masa.V blázinci, kam ho policistépo prvním pokusu o vraždu přivezli, si sepisoval svůj umanutý plán s názvem Smrt cikánům a bezdomovcům. A lékaři o tom buď vůbec nevěděli, nebo to nepovažovali za důležité – obě možnosti nahánějí strach – a propustili ho zpátky mezi normální lidi. Stejně tak se zmýlili i s Michelle Sudků, která zabíjela v obchodním domě na Smíchově.
Není divu, že křiklavé případy profesního selhání lékařů lidských duší vyvolávají v jejich potenciálních klientech nechuť obracet se na ně v těžké mentální situaci. O odstrašujícícm příkladu doktora Cimického ani nemluvě. Přesto je ale někdy opravdu nutné vyhledat pomoc dřív, než zoufalství překročí únosnou mez a člověk se rozhodne se vším skončit. Definitivně.
