Mnozí z vás si ještě pamatují slídivý dohled důvěrníků z uličních výborů, kteří bedlivě sledovali, kdo se s kým stýká, jaký má postoj k socialistickému zřízení a jestli je jeho výzdoba vlaječkami a účast v povinných manifestacích dostatečně nadšená.
Pořád někdo někoho kádroval a i když představitelé „lidodemokracie“ prohlašovali, že jsme si všichni rovni, někteří byli přeci jen rovnější. Za příslušnost k tomuto klubu se ovšem platilo maximální servilností a nemožností stýkat se s tím, s kým chcete, třeba v hospodě na pivě.
A už je to tu zas! Na Blažkově setkání s Nejedlým se řeší, jestli to bylo náhodné, jestli to bylo kvůli bouřce a jestli těch pět hodin nebylo trochu moc. A Blažek, který by měl být jinak určitě už dávno odvolaný kvůli nešťastné kauze městských bytů, si sype popel na hlavu, že to od něj prý nebylo politicky prozíravé. Místo toho, aby praštil pěstí do stolu a řekl, že do toho, s kým si dá pivo, mu nikdo kecat nebude. Možná kromě manželky.
Připomíná to ještě dobře známou schizofrenii, kdy se říkalo něco jiného doma a něco jiného venku a kdy se povinně hlásily „závadové“ kontakty. Naše vrchnost by se navíc mohla inspirovat u „moderních“ čínských komunistů s jejich sociálním kreditem. Určitě jí to nebude nijak cizí, protože co se v mládí naučíš…
