Nešťastný Dominik Feri se rozhodl zabít. Neunesl už tíhu svého bytí. Ať už jako nespravedlivě nařčený ze sexuálního predátorství, nebo naopak jako ten, jehož svědomí je obtíženo DESÍTKAMI žen, kterým měl ublížit. Jeho zoufalé gesto ale příliš soucitu nevyvolává. Je to proto, že konečně přišla doba, kdy predátoři dostanou, co jim patří? Nebo je v tom i prapodivná satisfakce opírající se o závist, kterou v dobách své zářné kariéry mohl Feri vyvolávat?
Stal se nejmladším radním a později ve svých 21 letech i nejmladším poslancem v historii. Je inteligentní a schopný a nebýt jeho – pokud se tak opravdu stalo – chování vůči ženám, měl před sebou určitě velkou politickou budoucnost. I ta jeho image – široký úsměv s běloskvoucími zuby a zapamatovatelnou „řepou“ na hlavě – mu otevírala srdce voličů dokořá a jak můry do ohně přitahovala další a další sledující na jeho Instagram.
A dokonce ho během pandemie pochválil i premiér Babiš, i když právě v jeho případě to mohlo fungovat spíš jako pověstný „polibek smrti“. Jenže právě obvykle ti, co vás nejvíc chválí, když jste nahoře, vás pak naopak nejvíc haní, když spadnete dolů. A ten pád vám ještě k tomu upřímně přejí.
Něco podobného už tady bylo například s kdysi veleúspěšnou Janou Šulcovou, kterou pak na úplné dno strhl démon alkoholu. A v případě Feriho může mít averze k jeho osobě ještě další konotace.
Nicméně se teď mluví hlavně o něm. Ale co jeho oběti? Vynahradí jim jeho deset let za mřížemi jejich trauma? Vzpamatují se z něj už za tu dobu? A dokážou být vůbec ještě někdy takové jako předtím?
