Soubor představení označuje za „poněkud netradiční hru na motivy Aloise a Viléma Mrštíků“. A má pravdu. Je a není to Maryša. Linka děje zůstává stejná jako v klasice, přitom se do ní nenásilně mísí prvky, které ji přibližují současnosti, poukazují na jistou nadčasovost. Zajímavé je všímat si kupříkladu zdánlivých maličkostí – ačkoli je dcera (Maryša) s matkou ve sporu, zvyky si přenáší stejné, což je vidět, třeba když si nanáší rtěnku na rty.
Židle člověkem
Excelentní je také scéna, kdy otec Maryši pojídá chleba, který matka (fiktivně) maže. Drobné činnosti doplňují příběh lásky a nenávisti, jak jej známe z klasiky. Mnoho si také divák musí domyslet – to když herci „vystoupí“ ze své postavy a hrají chvíli něco či někoho jiného. Někdy člověka představuje i židle a divák si tak nějak podvědomě přeje, aby přežila a nerozbila se. Vždy přežije! Představení je i decentně interaktivní – před jeho začátkem mohou (a nemusí) diváci napsat na papírek své přání, na začátku jsou pak některá čtena.
V jednoduchosti je síla
Představení tedy začíná smíchem, pak už se mění ve drama, jak je známe z klasiky. I to soubor trefně avizuje: „Poněkud netradiční hra o lásce, tvrdohlavosti, hamižnosti a o hlouposti, která ničí lidské osudy. Zasmějete se, ale bude vás i mrazit.“ V představení hrají: Martina Šabatová, Petr Šístek, Jana Kondisová, Martin Dvořák, Lukáš Haupt a Martin Hartl. Autorkou choreografie je Jitka Adamíková, scénu navrhl Pavel Borák – a to ve stylu „v jednoduchosti je síla“.