Režisér, jehož filmy diváci milují a kritika trhá na kusy, se rozhodl s natáčením skončit. Jsou lepší režiséři vysvětluje. Se svým posledním snímkem Společně sami, který režíroval spolu s Gaby Sittovou, objíždí školy, dál funguje jako ředitel soukromé sociální služby v Náchodě a rád by se nechal tamtéž zvolit senátorem. Vadí mu, že na sebe všichni útočí kvůli názoru, a aby se rodina hádala u oběda kvůli politice, je podle něj zbytečné.
Před nedávnem měl premiéru film Společně sami, který, ač jste ho sám nerežíroval, nese stopy vašeho rukopisu a hrajete tam jednu z vedlejších rolí. Jak byste jej představil?
Režírovali jsme ho společně s Gaby Sittovou, já měl na starosti herce a ona ten příběh, takže jsme pod tím podepsaní jako režiséři oba, s tím, že ona má největší podíl na tom, jak film vypadá. Jmenuje se Společně sami a jsou to tři příběhy podle skutečných událostí. Tři příběhy o mladých lidech, kteří ve svém životě prožívají nějakou bolest. Celý projekt byl původně seriál, ale když jsme viděli, jak dopadly první tři příběhy, udělal se z toho film. Ten před chvílí vstoupil do kin a je to opravdu velice lidský a smutný příběh. My s tímhle filmem teď objíždíme školy, a když se dívám na ty středoškoláky nebo na žáky vyšších ročníků základních škol, tak jenom za sebe chci říct, že mi to přijde jako nejkřehčí generace, kterou jsem kdy poznal.
Moje kamarádky, které mají děti v tomto věku, říkají, že je strašně poznamenala doba covidu, když nemohly rozvíjet sociální vztahy, že jsou v depresích a na sebevraždu. A potvrzují to i výzkumy, podle kterých má deset procent mládeže deprese. To jste se asi hodně trefil do tématu… Ve filmu hraje velkou roli znásilnění, které prožije hrdinka v podání Natálky Grossové. Jak tohle vnímají ti mladí?
Na rovinu, je to smutné, ale je to potřeba. Jestli tenhle film zachrání jednu duši, jestli to někomu pomůže, tak to mělo smysl.
Za sebou máte divácky úspěšné filmy jako Kluci z hor nebo tetralogii Bastardi, ale přesto se chystáte s filmováním skončit. Co vás k tomu vede?
Myslím si, že je víc lepších režisérů a scénáristů, než jsem já. Mě baví herectví, tomu se věnuji, točím ve filmech jiných režisérů, a to mě baví. A ani mě za to tolik nekritizují jako za režii.
A není v tom trošku bolest právě z nepřízně kritiky? Protože přízeň diváků je veliká…
Nepřízeň kritiků mi nevadí, protože to jsou lidé, ve většině případů, kteří tomu rozumí. A oni už dnes vědí, že jsem takový nezávislý muž, který si točí, nechce peníze od fondů a každým filmem riskuje, jestli na něj někdo přijde, jestli ho koupí televize. Můžou kritizovat, že se jim něco nelíbí, ale nemůžou mi vyčíst to, že někdo dal na něco peníze a já je promrhal. Mně spíš někdy vadí poznámky lidí, kteří v branži nic neznamenají, nic nedokázali a soudí… Já tuhle zemi miluji, ale mám problém s tím, že žijeme v zemi, kde každý řeší hlavně toho druhého. Sám má bordel na dvorku, ale řeší dvorek toho druhého. A to mě trochu vadí. To i vidíme na některých lidech, že ten film ještě nemohli vidět a už ho kritizují. Třeba právě Společně sami, to je tak úžasný projekt. Kdybyste to viděla, po každé projekci je v sále deset minut ticho, pak si o tom vyprávějí. Za tím filmem je velká práce Gaby Sittové, ale povedlo se to.
Když mluvíme o vašem odchodu od filmu, tak nyní kandidujete do Senátu. Co chcete nabídnout voličům?
Já musím nabízet jen své zkušenosti. Jsem ředitel sociální služby, kterou jsem založil ve dvaadvaceti. Nebo já jsem si založil dřív, ale od 1. ledna 2007 jsme spustili terénní sociální službu osobní asistence, což je v podstatě taková domácí péče, pečovatelská služba, ale ta osobní asistence, na rozdíl od pečovatelské služby, není o úkonech ale o času, a my máme na své klienty víc času, můžeme být u nich třeba šest hodin denně. Účastním se poslední roky všech sociálních šetření, občas vyjedu do terénu, vidím, jaký smysl má pomáhat, a i to, že se dívám každý týden smrti do očí… Kandiduji jako ředitel sociální služby, protože je ještě řada věcí, které by se mohly, ku prospěchu jak neformálních pečujících, tak i uživatelů této služby, v této zemi změnit. Takže to není, že bych se před měsícem vzbudil a řekl si tak, už nebudu filmař, ode dneška jsem politik. Já jsem deset let v zastupitelstvu v Náchodě, šest let jsem v radě města a jsem člověk, který si na všechno řekne svůj upřímný názor. A nemyslím si, že mám automaticky vždycky pravdu a nějaký patent na rozum. To rozhodně ne. Jsem člověk, který rád diskutuje, ale moje výhoda spočívá v tom, že jsem nezávislý, protože mě to neživí. Že když mi někdo řekne: Musíš hlasovat s námi!, tak já můžu říct: Já ale nebudu, protože s tím nesouhlasím. Tím, že já si finanční prostředky vydělám na filmech, tak nejdu do politiky, že by mi chyběl příjem. Nechci, aby to znělo nějak arogantně, ale tak to prostě je. A jdu do toho proto, že buď budu sedět doma a „držkovat“, že se mi tohle nelíbí, nebo to zkusím prosadit jinak. Když to vyjde, vyjde to. Když to nevyjde, tak vím, že mandát dostal někdo, kdo je silnější, a je to v pořádku. Já Náchod miluji, žiji v něm a kandiduji za něj do Senátu. Teď je za Náchod v Senátu člověk, který je dobrý hejtman, ale myslím si, že každý Náchoďák, nebo člověk z tohoto regionu, si řekne, že bude lepší, když tam za region budou dva lidi, a ne jenom jeden.
Na co nejvíc v politice „držkujete“?
Co se týče sociálních služeb, tak bych opravdu byl rád, kdyby se schválil zákon o sociálně-zdravotním pomezí, což je věc, která už snad spatří světlo světa. Potom nesouhlasím s tím, že se nezvedne příspěvek na péči v prvním stupni. Ten je teď 880 korun, ale pro některé lidi… například pan Krása dává krásný příklad, že jsou města, kde to, že vám někdo přiveze oběd, ať už to je pečovatelská služba nebo nějaký soukromý objekt, tak ten úkon stojí padesát korun. Krát dvacet je tisíc korun. Takže když nějaký senior dostane na péči tisíc korun, tak si z toho zaplatí, že mu celý měsíc budou vozit obědy. Já bych tedy řekl, že je potřeba o tomhle mluvit. Další věc je posuzování, kdo vůbec dostane příspěvek na péči a kdo ne. Ten systém toho posuzování, ta subjektivita mi přijde také hodně zvláštní. Takže je kupa věcí, které bych rád změnil. V sociálních službách.
A obecně?
Teď mi nejvíc vadí to, a to tedy obrovským způsobem, jak je společnost enormně rozdělená. To mě tedy „sejří“ hrozně.
Co s tím?
Je určitě potřeba změnit rétoriku. U obou táborů. To nedělá jenom jedna strana. Teď je republika rozdělená na dva obrovské tábory. Já si myslím, že nikdy není nic černobílé. A teď si nadávají. Já si pamatuji, jak mi bylo líto, jak se v 90. letech těm, co byli s Václavem Havlem, říkalo pravdoláskaři a podobně, a já si říkal, že přeci když někdo bojuje za pravdu a lásku, že to je hezké. Dneska tito lidé, kterým se takhle nadávalo, zase o jiné partě říkají, že to jsou chcimíři. Ale když někdo chce mír, tak to je přece také hezké. Všichni na sebe útočí kvůli názoru, a to mi přijde hrozně k ničemu. Fakt mi to vadí, protože aby se rodina hádala u oběda kvůli politice, tak to si myslím, že je zbytečné.
Zdroj: autorský text
