„Zbytek znám z vyprávění, manželka říkala, že ve spánku jsem začal chroptět, zavolala záchranku, operátorka jí říkala, co má dělat. Na základě instrukcí mi asi třináct minut dávala masáž srdce, což je na účetní hodně dobrý výkon. Pak přijela sanitka a trvalo sedmdesát minut, než mě nahodili do života,“ řekl Tomáš. Pak jej lékaři přivedli do umělého spánku, jelikož se probudil příliš brzy, zopakovali to. „Až ve středu jsem se probral natrvalo,“ zavzpomínal Tomáš.
Byl pro něj šok probudit se v jiné realitě, v okachlíkovaném boxu plném monitorů, počítačů a hadiček, které z něj trčely. „Na čumáku jsem měl masku. A náhle mi lékaři říkali, že se nesmím rozčilovat, protože důležité je mé zdraví. A že jsem prodělal zástavu srdce. Byl to střih, cítil jsem se absurdně,“ uvedl. „Když mě oživovali, zkoušeli prý všechno možné, následně mi do srdce implantovali malinký defibrilátor ICD. Kdyby ta arytmie začala znovu zlobit, praští to a zachrání mi život. To mi dělali při vědomí, jen lokálně umrtvili,“ pokračoval.
Spouštěčem byla sauna
V nemocnici pobyl tři týdny, už 1. února, tedy asi za šest neděl od příhody, nastoupil opět do práce. „Ukázalo se, že příhoda bude bez následků, což je v podstatě zázrak,“ uvedl. Jen si nepamatuje, co se dělo několik dní před příhodou. „To se mi vymazalo z paměti, což je prý normální. Z vyprávění vím, že jsme prý strávili běžný víkend, každou neděli jsem tehdy chodil do sauny, byl jsem v ní i tenkrát. Přijel jsem domů, učil se s dětmi a šel spát,“ řekl.
Dozvěděl se, že pobyt v sauně byl zřejmě spouštěčem. „Vypotil jsem tam asi kilo plotu, byl jsem demineralizovaný, což spustilo arytmii – aby tělo produkovalo elektrický impuls, který ovládá srdce, potřebujete sodík a draslík,“ zdůraznil. Zdravý člověk by asi v takovém stavu jen zkolaboval a neohrozilo by ho to na životě, když ale existuje skrytá vada, o které nevíte, může být zle. Stěžejní samozřejmě bylo poskytnutí první pomoci. „Jediné omezení, které nyní mám, je, že nemohu chodit do sauny,“ řekl Tomáš. Celý život sportuje, takže je rád, že v tom omezen není.
Smrt byla bílá, nebojím se jí
A „zdálo“ se mu na druhém břehu něco? „Uvědomuju si že jsem viděl pronikavou bílou barvu. Když jsem se probudil v nemocnici, uvědomoval jsem si to živěji, dnes se mi to už upozaďuje. Říkal jsem si, proč jsou pohřebáky a rakve černé, když smrt je bílá asi tak, jako když chodíte po sjezdovce, všude samé pláně. Během těch sedmdesáti minut, byť přesně nevím, kdy, jsem také mluvil s lidmi, kteří jsou mrtví, což jsem si najednou uvědomil. Snažil jsem se dostat se nazpátek, měl jsem vůli vrátit se hlavně kvůli dětem,“ vybavuje si.
Přestal se bát smrti. „Kamarád tím prošel taky, shodli jsme se v tom, že smrt vlastně není nepříjemná. Nepříjemné je, to co jí předchází a co následuje pro rodinné příslušníky. Příliš se v tom ale nehrabu. Jen jsem si toho dost načetl a vím, že lidi, co si tím prošli, také strach ze smrti nemají. Máte totiž pocit, hraničicí s jistotou, že smrt není konec,“ uvedl. „To, že jsem tady, považuju za obrovský dar, chtěl bych být něčím užitečný,“ dodal. Proto se angažuje ve spolku, založeném Marií Frýdmanovou, Znovu do života.
Důležitá je péče o duši pacienta
Za velmi potřebné považuje, aby se spolek věnoval psychické podpoře pacientů a jejich rodinných příslušníků. „Obdivuhodná je technická vybavenost lékařů, to, že člověku dokážou vrátit život, za to patří všem obrovský dík. Rezervy českého zdravotnictví vidím ale v přístupu k duši pacientů, i když chápu, že lékaři i sestry toho mají tolik, že tohle nestíhají,“ řekl.
Přesto je podle něj třeba řešit to. „Čeští lékaři spravují člověka na součástky, mně je blízký přístup lékařů ze zahraničí. Měl jsem štěstí, že nějakou dobu mě měli na starosti lékaři ze Srí Lanky a ze Sýrie, kteří nezapomínali ani na duši. Štěstí mám i v tom, že moje obvodní lékařka je z Bosny, také má tento přístup zažitý,“ uvedl. „Pomohly mi také psychoterapie, na které jsem následně docházel,“ doplnil. Jediné problémy, které po hospitalizaci měl, byly totiž psychického rázu. „A není dobré to zanedbat,“ uzavřel.
