Obec Jince na svého nejslavnějšího rodáka nezapomíná. Jak již Náš REGION informoval, nachází se tam historická huť Barbora, kterou chce vedení městyse zrenovovat, přičemž – jak uvedl starosta Josef Hála, část objektu hodlá věnovat právě rodákovi Josefu Slavíkovi. V obci je mimo jiné i společenské centrum nesoucí jeho jméno a věnovala mu také materiál s fotografiemi, který zpracovala Irena Ungrová a na radnici je k dispozici veřejnosti. Uvádí v něm, že v roce 1815 se rodina Slavíkových přestěhovala do Hořovic „a malý Josef byl v té době již tak zručný, že zastával primária v kvartetu hraběte Rudolfa Vrbny“.
Oslnil vídeňské obecenstvo
„Když hrabě rozpoznal chlapcův talent, vzal ho do Prahy k přijímací zkoušce na konzervatoř a po přijetí hradil sedm let náklady na jeho studia. Slavík studoval housle jako hlavní nástroj u profesora B. V. Pixise a žádný technický problém před talentovaným hudebníkem neobstál,“ uvádí Ungrová. Pokračuje tím, že po absolutoriu se Slavík stal koncertním mistrem ve Stavovském divadle, začal i samostatně koncertovat a psát vlastní skladby pro housle, ve dvaceti letech měl pověst brilantního hráče. „V roce 1825 odešel do Vídně, kde přijal místo v císařské kapele jako bezplatný člen. Živil se výukou houslí a sólovými vystoupeními a vídeňské obecenstvo si brzy podmanil svým nedostižným uměním,“ uvádí Ungrová.
Uznání od Paganiniho i Chopina
V roce 1828 se Slavíkovi splnil sen a sešel se s italským houslistou Niccolò Paganinim. V knize „Dvanáct osudů čtyř staletí“, na kterou Ungrová odkazuje, stojí, že když mu zahrál, Paganini jej objal a řekl mimo jiné „Svět se chvěje, když vy hrajete!“. Přelom let 1828 a 1829 strávil Slavík v Paříži, jako „nevítaná konkurence se ale s vřelým přijetím v místních hudebních kruzích nesetkal“. „Po návratu zpět do Vídně byl jmenován plnohodnotným členem císařské dvorní kapely a to znamenalo pro Slavíka důležité existenční zajištění. Ve Vídni se spřátelil s Frederykem Chopinem, který jeho schopnosti vysoce oceňoval,“ uvádí Ungrová. V pětadvaceti letech byl Slavík označován za nástupce Paganiniho.
Zasáhla přechozená chřipka
Nastávala však bohužel poslední kapitolka jeho života. „V roce 1833 se před chystaným turné do Maďarska loučil s Vídní svým dosud nejúspěšnějším koncertem. Kvůli tomuto vystoupení však přechodil chřipku a koncert odehrál s horečkou. Krátce po příjezdu do Pešti nemoc udeřila naplno a Slavík ve věku 27 let zemřel, daleko před svým možným interpretačním i skladatelským vrcholem. V Pešti byl pochován a až po sto letech byly jeho ostatky převezeny do vlasti a uloženy na vyšehradském hřbitově. V té době byla na jeho rodném domě v Jincích odhalena pamětní deska (28. 5. 1933),“uzavírá Ungrová. V Jincích má i svůj památníček, v roce 1947 o něm Václav Krška natočil film „Housle a sen“ a vyšla o něm i kniha Stanislava Klímy.
