Byl velkým lyrikem české hudby na přelomu pozdního romantismu a moderny 20. století. Spolu s Vítězslavem Novákem byl nejvýraznějším představitelem Dvořákovy kompoziční školy a jedním ze zakladatelů české hudební moderny.
V letech 1885 až 1892 studoval Suk na Pražské konzervatoři hru na housle u Antonína Bennewitze, skladbu nejprve u Karla Steckera a později v mistrovské třídě Antonína Dvořáka. V roce 1898 se oženil s Dvořákovou dcerou Otilií (*1878 v Praze). V roce 1901 se jim narodil syn Josef, ale Otilie již čtyři roky poté zemřela na následky vrozené srdeční vady. Tato událost zásadně ovlivnila obsah druhé části jeho tvorby.
Společně se třemi spolužáky z konzervatoře (Karel Hoffmann, Oskar Nedbal a Otto Berger) založil roku 1892 České kvarteto, které uměleckou úrovní a mezinárodními úspěchy dosáhlo světového významu a jehož vznik byl v české komorní interpretaci historickým mezníkem. Působil v něm jako druhý houslista až do roku 1933 a absolvoval s ním po světě na 4000 koncertů.
Od roku 1922 byl na Pražské konzervatoři profesorem mistrovské třídy skladby, čtyřikrát byl zvolen rektorem ústavu. K jeho žákům patřili mj. Jaroslav Ježek, Pavel Bořkovec a jeden rok – před odchodem do Francie – Bohuslav Martinů.
Josef Suk zemřel 29. května 1935 v Benešově, pochován v rodných Křečovicích. Zde můžete navštívit Památník Josefa Suka, který se nachází v domku, kde skladatel po velkou část života bydlel.
Suk byl znám jako citově založený člověk, plný vřelosti k druhým lidem, což jsou vlastnosti, které se také podstatně odrážejí v jeho tvorbě. Jen těžko dovedla jeho citlivá povaha snášet zaujaté útoky proti Dvořákovi (nechvalně známý Boj o Dvořáka) a proti němu, vedené skupinou kritiků v čele se Zdeňkem Nejedlým, kteří zavrhovali údajnou „konzervativní dvořákovskou linii“ ve jménu „pokrokové smetanovské“.
Tyto útoky ho několikrát přivedly na pokraj nervového zhroucení.
Jednou z příčin nepřátelství mezi Sukem a Nejedlým bylo, že dcera Antonína Dvořáka Otilie Nejedlého odmítla a vzala si Josefa Suka.
Jinak se Suk těšil značné obecné úctě české veřejnosti a dostalo se mu nemalých poct. Na letních olympijských hrách 1932 obdržel za pochod V nový život stříbrnou medaili.
Sukovo dílo není rozsáhlé (37 opusových čísel), ale má jedinečné rysy. Kouzlo děl z mládí a složitě přemítavá básnivost pozdních děl – oboje je výsledkem téhož hlubokého smyslu pro niternou lyriku, jejíž výrazová šíře sahá od nevýslovně citlivé intimity (O matince) až po monumentální, téměř horečně zanícenou polyfonní expresi (Epilog).
Sukovu tvorbu lze rozdělit do dvou období, mezi nimiž tvoří předěl úmrtí Antonína Dvořáka roku 1904 a Sukovy ženy Otilie o rok později.
V mládí Suk navazuje na romantiky. Nejvýraznější byla inspirace hudbou Antonína Dvořáka, individualizovaná osobitým nadáním a postupně se vyhraňujícím stylovým směřováním Suka jako subjektivního lyrika. Poučil se rovněž z Johannese Brahmse a dalších klasiků, jejichž vliv je typický pro jeho první symfonii (Symfonie E dur, 1899), v klavírní tvorbě se zaměřil na žánr drobného lyrického kusu (Nálady).
Už od raných děl prokazoval Suk svou individualitu ve výrazné lyričnosti, jež se projevovala osobitou, podmanivou citovostí, zvukovou barevností a melodičností jeho hudebního myšlení. Těmito rysy proslula již Smyčcová serenáda Es dur, kterou napsal v 18 letech, ale patrné jsou rovněž v klavírní tvorbě (Píseň lásky) i komorních skladbách.
Milníkem a stěžejním dílem prvního období je scénická hudba k Zeyerově dramatické pohádce Radúz a Mahulena (1898), jíž vytvořil Suk u nás novou hodnotu v tomto žánru. Na její motivy složil pro koncertní provádění čtyřvětou suitu Pohádka (1899).
Další tvorbu charakterizuje postupný příklon k novým výrazovým prostředkům a vytvoření osobitého náročného stylu, jímž se Suk řadí k zakladatelům české hudební moderny. Po obsahové stránce měly rozhodující vliv tragické události v Sukově rodině – umírá Antonín Dvořák a rok nato předčasně i Sukova žena Otilie. Skladatel orientuje tvůrčí snahy na velká orchestrální díla s meditativním programním obsahem, v nichž se vyrovnává s otázkami osudu a smrti a usiluje o vyjádření pozitivního smyslu bytí (Asrael, 1906; Pohádka léta, 1907-09; Zrání, 1912-17; Epilog, 1920-33).
Povědomí o Sukovi v zahraničí se v poslední době zvýšilo zásluhou dirigentů Libora Peška, Charlese Mackerrase, Jiřího Bělohlávka a dalších. Sir Pešek nahrál téměř všechna Sukova významná orchestrální díla, vyšly však též vynikající starší nahrávky velkých českých dirigentů: např. Václava Neumanna, Rafaela Kubelíka, Karla Ančerla, Jiřího Bělohlávka – a rovněž nezapomenutelné nahrávky Václava Talicha z 50. let, které nesou punc autentického provedení, neboť Talich Zrání a Epilog premiéroval a Epilog mu – jako blízkému příteli – Suk dokonce věnoval.
Za nejzasvěcenějšího interpreta Sukových houslových skladeb je označován skladatelův vnuk Josef Suk mladší (1929 v Praze – 2011 tamtéž). Sukovu klavírní tvorbu souhrnně nahrál Pavel Štěpán (syn Václava Štěpána, Sukova přítele, významného klavírního interpreta a analytika jeho tvorby).
Zdroj:Wikipedie
